Mývalí povídky

9. Novoroční "polibek"

Petr se už nemohl dočkat nového roku. Hlavně silvestrovské party. Byl v New Yorku jen krátce, ale přišlo mu, že spolu s mírnou nadváhou získal i americký přízvuk (což jde vlastně ruku v ruce). Přivolal si výtah a podíval se na hodinky. 23:35, času dost, to si na novoroční polibek někoho stihne najít. Kolem jedenácté bývají dámy zoufalé a smíří se i s takovým buřtíkem, jakým byl Petr.

Konečně zaslechl známé cinknutí výtah, který skrýval ještě známějšího cestujícího.

„Lukáši!" oslovil muže opírajícího se ležérně o zábradlí ve výtahu.

„Péťo, co ty tady?" ptal se nadšeně. „Když jsme se naposled viděli, chtěl jsi jít na jih."

„Znáš to, jak to chodí, jednou jdeš na sever, pak zas na jih. To se neochodí. Jinak taky jedeš na tu silvestrovskou party?" zeptal se Lukáše a zmáčkl tlačítko padesátého podlaží.

„Jasná věc, už se nemůžu dočkat. Ale americký pivko je jen voda, chybí mi stará dobrá Plznička."

„Tak s tím se dá udělat jen jedna věc," nadhodil Petr zvesela, „vypít toho víc. Třeba sud, pak to půjde. Víš, jak se to říká: chlast, slast a hospodský je naše máma," Petr se znovu podíval na hodinky. 23:40, vše jde jako na drátkách, pomyslel si. Míjeli dvacáté, třicáté, čtyřicáté podlaží, když v tom najednou... „Co se děje?" zvolal vyděšeně. Světla zablikala a celá kabina výtahu se roztřásla a s trhnutím se nakonec úplně zastavila.

„Asi útok vesmírných kobylek," řekl s klidem Lukáš.

Proč, když jde kdykoli do tuhého, tak se v Lukášovi probudí sarkastický. Je to otravné. Proč taky jednou třeba nevyvádí? Byl bych pak klidnější. „Okamžitě se odtud musíme dostat, co když spadneme! Vždyť jsme...," Petr se podíval na displej ve výtahu, „ve čtyřicátém devátém podlaží!"

„Pěkný konec roku," řekl Lukáš, „dal bych mu tak 4 z 5 hvězdiček."

„Cože?!"

„No, dobře, tak 4,5 z 5, ale plný počet mu prostě nedám. Cigáro?" Lukáš vytáhl krabičku cigaret.

„Ne, musíme se odtud dostat. A myslím si, že kouřovými signály to úplně nepůjde."

„To nevíš, dokud to nezkusíš."

„Řekl jsem ne!" zakřičel Petr. Vytrhl mu krabičku z ruky a plnou silou ji hodil na ovládací panel výtahu. Objevilo se pár jiskřiček a celá kabina se ponořila do tmy.

„Výborně, Péťo. Naladil jsi atmosféru. Co teď?"

Po chvíli se světla znovu rozsvítila a z drobného reproduktoru ve stěně se ozval robotický hlas.

„Select your floor, please."

„Fiftieth!" zakřičel Petr.

„Přesně jak říká."

„Do...not-t-t...understaaaa..."

„Asi jsi to rozbil," řekl nezaujatě Lukáš, který svůj čas věnoval displeji mobilu.

„Jak bych asi něco takového mohl rozbít? Svou výslovností?" bránil se. „Počkej, ty tady máš signál? Můžeme zavolat o pomoc!"

„Nah, jen projíždím fotky svých novoročních pus. Počkej," řekl a vyblýskl si Petra. „Jen pro jistotu, kdybychom to na ten večírek nestihli."

„Přestaň mě děsit, jo? Vím, že si děláš srandu, ale je to pěkně blbý. Počkej," zarazil se, „co to bylo?"

„To asi dorazily ty vesmírné kobylky."

Zpražil Lukáše pohledem a natočil hlavu trochu do strany. Zvláštní praskání, pomyslel si. „Buď tiše," dodal. „Myslím, že se restartuje systém." Podíval se na hodinky. 23:50. Bude to boj, ale koneckonců jsme už jen patro pod večírkem, ono to půjde.

Ozvalo se zabzučení, praskání a po chvilce zazněl známý robotický hlas. Bohužel ne úplně v angličtině.

„Est-ce que vous voulez choisir un étage."

„Tak tohle je vážně le průser."

„Víš, že moc nepomáháš, Lukáši?"

„Vím," odpověděl klidně. Znovu zapraskání, zachrčení a ticho.

„Myslím, žes ho urazil."

„Jak jako urazil?" bránil se Petr. „Vždyť jsem ještě nestihl ani promluvit,"

„какой этаж вы хотитe."

„Áááá," nadskočil, „co to bylo?" Rychle se podíval na Lukáše. „A jestli řekneš, že vesmírné kobylky, tak přísahám, že tě uškrtím tím výtahovým telefonem, co je mimo provoz."

„какой этаж вы хотите," ozval se znovu robotický hlas.

„Zlatá slovenština, co?" rýpnul si Lukáš, ale Petr ho neposlouchal. Znovu se podíval na své hodinky. Vše je ztraceno. Oslavím Nový rok s kobylkovým fanatikem, ale co, mohlo být hůř.

„Kolik je hodin?" Lukáš a po dlouhé době konečně začal chovat trochu normálně.

„23:59. Do půlnoci chybí už jen osm vteřin... Teď čtyři... tři..."

„To je blbý, tak nic, no..." Lukáš, přiskočil k Petrovi a dal mu pusu. Zaslechli bouchání šampusu a frkačky. Najednou sebou výtah cukl a dveře se otevřely.

„Fiftiethfloor." ozvalo se z kabiny a všichni účastníci večírku na ně valilioči. Petr se konečně odtáhl od Lukáše a vytáhl basu piv z tašky. „Takjdeme slavit Nový rok, nebo ne?"