Mývalí povídky

4. Zachraň České Budějovice!

Kdo by mohl zapomenout na dobrodružství Pepíka a Sendviče? No, zaručeně Pepík. Náš příběh skončil, když tomuto nebožákovi byla vymazána paměť a jeho čivava, známá jako agent č.1, se mohla vrátit zpět do tajné organizace. Nikdo v tu chvíli však netušil, že se blížila hrozba, kterou mohl odvrátit jen a pouze náš Pepa.

***

Vypadl proud a jediné osvětlení, které centrále zbylo, byla pouze červená varovná světla visící podél stěn. Zbylá energie stačila na napájení počítačů, ale to jen na velice omezenou dobu.

„Tohle je snad zlý sen," pronesla agentka č.12 a pokračovala ve zběsilém psaní na klávesnici. „Už jsem vyzkoušela všechno. Přes to se nejde dostat."

„To je zlé," odvětil agent 88. Situace se zhoršovala, a tak v srdci centrály mohli zůstat jen a pouze agenti končící maximálně na dvouciferné číslo. „Co řekneme jedničce? Neexistuje žádný správný způsob, jak taktně šéfovi naznačit, že se do systému dostal neschválený soubor, který každou chvíli může spustit autodestrukci."

„S tím si už nemusíte dělat starosti," odpověděl někdo za jejich zády. Ohlédli si a spatřili šéfa. Agenta č. 1. Zakladatele celé této organizace. Zkrátka mluvící čivavu, která byla však, po sice zdařilé záchraně světa, stále ovlivněna růstovým hormonem (kdo ví, kdy vyprchá?). I když se agentům povedlo z psíka chemikálie dostat a už nebyl vysoký jako Salašárská zvonice, stále působil dosti hrozivě. Když stál na zadních, dosáhl výšky průměrného muže což bylo více než působivé. „Myslíte si, že když nám vypadne elektřina, tak si toho nevšimnu?" pokračoval naprdnutě. „Omyl, jakmile nám nesvítí světlo v ledničce, tak vím, že máme problém."

„Virus se už dostal do systému a překračuje každý náš firewall. Jsme úplně bezmocní!" zvolala agentka 12.

„Pokud se spustí autodestrukce, jaký dopad to bude mít na okolí?" pátrala jednička.

„Výbuch zasáhne České Budějovice. A v těch by chtěl žít každý," odpověděla agentka. „Kdo nás jen zachrání?"

***

Na druhé straně města mezitím Pepa vynášel do popelnice zbytky harampádí. Střecha už byla opravená a jeho domeček byl zase celý jako ze škatulky. Už se chystal zaklapnout víko, když před jeho domem zaparkovalo černé auto s tmavými skly. Že by k němu na návštěvu přijel samotný prezident? Okénko řidiče se stáhlo a vykoukla z něj hlava blonďaté agentky.

„Pepo, potřebujeme tvoji pomoc!" zvolala.

„A vy jste?" zeptal se cizinky.

Agentce došlo, že prozrazení své minulosti jako jeho ex přítelkyně, která s ním byla jen proto, aby šéfa úspěšně infiltrovala do jeho domácnosti, nebylo dvakrát moudré. „Jsem agentka číslo dvanáct z tajné vládní organizace. Musím vás požádat, abyste jel se mnou a pomohl nám zachránit budoucnost naší centrály a celých Českých Budějovic."

„To sotva," řekl a zaklapl víko od popelnice. Co pro mě kdy nějaké Budějovice udělaly, pomyslel si. V tom se zadní dveře auta otevřely a vystoupila z nich postava připomínající Sitha. Černá kápě, tajemná vizáž, už chyběl jen světelný meč.

„Josefe, jsem tvůj pes."

„Nééé," zakřičel a padl na kolena. Ne proto, že by nevěřil, že něco měřící metr osmdesát by mohlo být jeho psem. Křičel spíš proto, že se mu v tu chvíli vrátily vzpomínky vymazané agentem 512. „Vesmírní piráti, moje ex, čivava velká jak barák," šeptal pro sebe a smál se jako blázen. „To nemůže být pravda. Nic z toho nemůže být pravda. To je jako bych byl součástí nějaké šílené výzvy. Zatracení spisovatelé!"

„Úplně se zbláznil," zašeptala agentka. „To nemáme na nic lepšího?"

„Pro České Budějovice je to dostačující," řekla jednička a praštila milého Josefa víkem popelnice.

***

„Kde to jsem? Proč tu jsem?" Pepa se zmateně rozhlížel po centrále. Na monitoru před ním ubíhal hrozivý odpočet. Samodestrukce za deset minut dvacet vteřin. „Co to sakra má být za šaškárnu?" Vyskočil ze židle a hledal východ z budovy. Marně.

„To, můj drahý příteli, je plán na naši záchranu," řekla čivava.

„Jako bys mi už tak dost neublížil, Sendviči. Teď mě chceš dorazit výbuchem?"

„Přežil jsi i horší věci," odpověděl pes, „naši nejlepší technici ten virus nezdolali. Stavěli před ním překážky z kódů ale marně. Napadlo mě, že možná takový antitechnik jako ty, nám pomůže nalézt řešení."

„Okej, tak já do toho jdu. Stejně mi nic jiného nezbývá, když mám jen... Kolik??" Podíval se na monitor. „Osm minut?"

„A deset vteřin," odpověděl pes. „Teď šest. Pardon pět. Ale né, čtyři."

„Kušuj! Musím přemýšlet." Josef o počítačích věděl jen to, jak je zapnout. Ale netušil, jak je vypnout. Vypínal je tím, že vyhodil pojistky v celém domě. Pokud byste před ním řekli slovo internet, myslel by si, že se to maže na chleba. I učitel fyziky pochytil více technického nadání (a to je co říct). „Tohle...je...klávesnice?" zeptal se po chvilce váhání a zmáčkl jednu kláves. „Odpočet posunut," ozvala se robotický hlas, „výbuch za šedesát vteřin."

„Ano, ty pako! To je klávesnice!" křičel ze dveří agent osmdesát osm. „Vážně? Tohle," ukázal na Pepu, „nás má zachránit?"

„A co teda po mně všichni chcete? Vaši technici před to něco stavěli a nezabralo to! Co čekáte ode mě?" Výbuch za dvacet vteřin. „Mně, když se něco nelíbí," pokračoval, „tak to prostě vyhodím." Výbuch za pět... čtyři... Pepa vzal infikovaný soubor na ploše a přetáhl ho do koše. Tři... dva... Autodestrukční sekvence zrušena. Po těchto slovech zhasla červená varovná světlaa vše se vrátilo do normálu.

„Dokázal jsi to!" zvolala osmdesát osmička. „Nikdy jsem o tobě nepochyboval!" Pepa bojoval s tím, aby mu jednu nevrazil.

„Děkuji, Pepo. Jen díky tobě se mé sendviče v ledničce nezkazily... Jo, a ještě jsme zachránili centrálu a jedno město," řekl psík.

„Aspoň, že ještě žiju," oddychl si Pepa. „Ale tohle, Sendviči, to ti nikdy nezapomenu."

„Já myslím, že ano," řekl agent 88 a vytáhl (ne)známou tyčku, ze které vystřelil červený paprsek světla.

***

„Co jsem to jenom," ptal se zmateně, když se probral u popelnice. Na druhé straně ulice spatřil víko od popelnice. Nevěděl, jak se tam dostalo a už vůbec netušil, proč na něj jeho boule na hlavě pasuje. „No, jistě," zamumlal pro sebe, „úklid musí být." A s těmi slovy zaklapl popelnici a šel se dívat na reprízu Comebacku.