Mývalí povídky

9. Strach z lidí

„Zorgu, jak to, že ještě nespíš?"

„Nejde mi usnout, mami," odpovědělo malé zelené stvoření z postýlky „Bojím se."

„A čeho? Že máš zase lidi ve skříni? Víš, že nic jako člověk neexistuje, jsou o nich jen pohádky, které mají postrašit glopátka, aby z nich jednou vyrostl velký a slušný glop."

„Podívej se tam radši ještě jednou," naléhal.

Maminka otevřela skříň, ale kromě Zorgových lesklých stříbrných kombinéz tam nic jiného nebylo.

„Vidíš? Šlo jen o planý poplach. A teď už jdi do hajan."

„A mami? Přečteš mi ještě pohádku před spaním?"

Povzdechla si. Proč takové věci musím řešit já, napadlo ji, manžel už je dávno v klidu naší ložnice a já tu pobíhám a kontroluju skříně.

„Dobře," odpověděla nakonec, „a jakou pohádku bys chtěl slyšet?"

„Tu o Červené Vražďulce, ta mě vždycky uklidní," zasmál se Zorg.

„Tak dobře." Došla k poličce a vzala tenkou žlutou knížku s obrázkem vlka a sedla si k Zorgovi na postel. „Bylo nebylo, za dvaceti kopci a dvaceti stokami žila Červená Vražďulka. Ve svém košíčku měla víno a buchtu, které chtěla donést své zločinecké partnerce v důchodu. Spolu léta spřádaly plán, jak svrhnou glopy. Naštěstí se o jejich chystaném převratu dozvěděl vlk, který si na Vražďulku počíhal a sežral ji i s její prošedivělou kumpánkou. Konec." Zavřela knížku a podívala se na malého Zorga. Když spal, tak vypadal tak sladce.

„Proč vlastně máme jen jedno glopátko?" zeptala se poté svého muže.

„Jedno stačí, ne? Stejně už teď je s ním práce nad hlavu."

„No, mě tak napadlo," sedla si na postel, „že když už máme toho Valenbíba, tak bychom ho mohli pořádně oslavit."

„Myslíš na to, co já?" Jeho oko se rozzářilo a bylo takové upřřřímné.

„Doufám, že ano," odpověděla.

Za sousední stěnou však Zorg úplně nespal. Netušil, co tam rodiče dělali, ale ty zvuky působily děsivě. Posunul si peřinu víc k hlavě a zachumlal se.

„Ať tam není člověk...ať tam není člověk...ať tam není člověk," mumlal pro sebe a doufal, že nad Marsem co nejdříve vyjde zase slunce a on bude moci do školky.

***

Zorg se ve zdraví dožil dalšího dne a nemohl se dočkat, až se uvidí se Zappem a vylíčí mu minulou noc.

„Zappe!" zavolal na svého kamaráda a běžel za ním do blátoviště.

„Zorgu? Musím ti něco říct, včera večer jsem zaslechl od rodičů takové..." Zapp spustil a svýma vyděšenýma očima těkal zleva doprava.

„Počkej," zarazil ho Zorg, „u vás to bylo taky? Už jsem usínal, když jsem něco podobného zaslechl. Podivné zvuky. Takové vrzání."

„Ano, přesně to bylo i u nás," přitakal Zapp. „Myslíš si to, co já?"

„Že se lidi přestali schovávat ve skříní a začali lézt pod postele?"

„Přesně, určitě jim večer hryzali nohy postele. A možná, že když jim nábytek už nestačí, tak hryžou nohy globům."

Oba si dali ruce před pusu. Zděsili se. Jestli lidé začali s podpostelní invazí, tak už je nic na Marsu nemohlo zachránit.

Další noc přišla za Zorgem jako obvykle maminka.

„Mám zase zkontrolovat skříň, jestli tam není člověk?"

„Ne," odpověděl rozhodně, „dneska kontrolujeme pod postelí."

„Pod postelí?" zeptala se nechápavě. „Proč zrovna tam?"

„Mám pocit, že lidé se začali slézat tam. Proto šli včera takové divné zvuky od vás z postele."

Maminka se začervenala.

„Víš, ono se to těžko vysvětluje, ale řekněme, že jsme včera s tatínkem vyráběli tvého nového sourozence."

„Aha," Zorg znalecky pokýval hlavou.

„Nechceš vědět odkud se berou glopátka?" zeptala se ho se strachem v očích.

„Možná někdy jindy. Až budeš odcházet, tak zkontroluj prosím skříň. Děkuju." A s těmito slovy zabořil hlavu spokojeně do polštáře.