Mývalí povídky

38. Lovci havěti

Varování před delším textem. Udělejte si čajík, chvíli tu pobudete :3

Text byl publikován z telefonu - hrozí autocorrect a špatné formátování. Budu moc ráda, když mi pomůžete v komentářích. 🧡

***

Když jsem se narodila, tak na mě padlo prokletí. Nikdo neví proč, ale od té doby mám podobu důchodce. Zkrátka staré paní. Moje máma říká, že jsem kvůli tomu kouzlu ošklivá, ale že se nemusím bát. Když do osmnácti najdu tu „pravou lásku", tak kletbu prolomím. Vážně nevím, odkud to vzala, a nepřijde mi, že bych byla vyloženě „ošklivá". Vlastně jsem si na svůj vzhled docela zvykla.

Jasně, když máte v patnácti šedivé vlasy a obličej, na kterém by se dalo prát prádlo jako na valše, nenacházíte se zrovna v dvakrát výhodné situaci.

Moji spolužáci si ze mě dělali legraci, vlastně v tom někteří stále pokračují, ale táta říká, že když se něco hodně dlouho opakuje, tak si na to lidé zvyknou. A teď, když je mi šestnáct, tak mám pocit, že se všechno urovnává, a okolí mě konečně začíná brát takovou, jaká jsem. Tedy až na rodiče. Ti mají stále pocit, že musí bojovat za moje štěstí.

A protože tím začínají být otravní, zvlášť s rychle se blížícími osmnáctinami, rozhodla jsem se, že přes zimní svátky nepojedu domů a raději zůstanu ve škole.

Akademie mystických umění, zkráceně AMU, dává domov dětem, které sem mohou přejít po zakončení prvního stupně základní školy. Sídlí na větším ostrově na severu Evropy, blízko Norska, ale sbíhají se sem děti z celého světa. Když jsem byla malá, měla jsem za to, že tu fungují náročné přijímací zkoušky. Jenže se zdá, že na akademii pustí kohokoli, kdo je dostatečný sebevrah, aby se postavil havěti. A když je člověku deset, tak ho napadají přesně takové blbosti.

„CLAIRE!" zavolala na mě má kamarádka i spolubydlící v jednom a vytrhla mě tak ze psaní deníčku. Jaké to narušení ve vypravování, teď bych se jí ale měla věnovat. Přeci jen, zmizí mi na víc jak týden.

„Tak co, Evi? Vše připraveno?" usmála jsem se a odvrátila pohled od psacího stolu, kam jsem předtím zadumaně čmárala své myšlenky.

Můj terapeut říká, že to pomáhá. Stejně tak mi radí pokračovat ve vyprávění v hlavě, když to nejde na papír.

„Čas odjezdu se blíží, tak bych sebou měla hodit. Budeš mi chyběeeeet!" Poslední slabiku prakticky zabečela jako ovce a vrhla se mi kolem ramen. „Opatruj se, Claire. A neudělej tady žádnou pitomost."

„Jak bych mohla, vždyť už nemáme semináře. Budu sedět má zadku a učit se na pololetní zkoušky."

„Tak je hodná," zazubila se na mě a nezapomněla mě poplácat po hlavě.
Eva byla asi ten úplně nejlepší, a v jistém slova smyslu i nejhorší, člověk na škole.

Tahle vysoká, věčně usměvavá holčina s lehce pihatým obličejíkem a vlasy po ramena, které měly barvu špinavé blond, ale ona o ní mluvila jen jako o „pochcané slámě", měla srdce ze zlata a taktéž zatraceně pofidérní prospěch. Jakože vážně příšerný.

Takové známky jen tak někdo neviděl, a co jsem slyšela, Eva propadala už v první třídě, kdy se nedokázala naučit jedinou básničku. A teď má lidem zachraňovat život za pomoci latinských zaříkávadel?

Právě v tom totiž spočíval úděl každého absolventa akademie. Stane se z něj něco jako nóbl policista, který za pomoci svého věrného meče a několika dobře zvolených slov posílá veškerou havěť zpět do hrobu.