Dokonalé probuzení - Hvězdář1
"Milost, prosím vás, milost!" křičel Jan zoufale na svého pána. Ten jenom zavrtěl hlavou, na tváři výraz sochy pomsty, a pokynul strážím. Ty Jana chytily pod pažemi a začaly jej vléct z místnosti.
"To nemůžete, prosím! Prosím vás pusťte mě!" naléhal na ně, ale když jej dále mlčenlivě vlekli ze sálu, začal se zuřivě bránit. Zmítal s sebou v jejich sevření, kopal, škrábal, zkrátka rval se jako zvíře. Teprve po dlouhé chvíli marného boje to Lucifera přestalo bavit, luskl prsty a Janovi klesla hlava na prsa. Teď bude spát.
Kníže ještě hodnou chvíli po jejich zavření sledoval dveře do potemnělého sálu, než k němu nejistě přicupitala ta, která to všechno způsobila.
"S tebou si to vyřídím později," vydechl vládce pekel a přivinul tu andělskou mrchu k sobě do vášnivého polibku. Ona věděla moc dobře, jak ho donutit si jí všímat.
Vojáci mezitím bezvládného Jana táhli kobkami hradu to takových hloubek, kam se slunce nikdy nepodívalo. Nechali ho v jedné z vlhkých tmavých děr, které kníže hojně využíval. Zdejší fialově světélkující houby a jejich pach vězněným zajistili sny hodné samotného pekla.
...
Když se Jan probudil, ihned ho do očí uhodilo jasné sluneční světlo. Nemohl tomu uvěřit. Že by si to přece jenom Lucifer rozmyslel? Co jiného by tohle mohlo být, než nefalšovaná realita? Přece pozná svoji světnici.
Pomalu se zvedl do sedu, protáhl se a ruku položil na něco, co by vedle něj po posledních událostech opravdu ležet nemělo. Škubl s sebou.
Vypadala jako anděl. Zlaté vlasy měla rozprostřené okolo sebe a její tělo jako vytesané ze živého mramoru bylo zahaleno pouze do průsvitné bílé košilky. Nechápal to.
Vstal z postele tak, aby ji nevzbudil, a poodešel o kousek dál. To musela být nějaká léčka! Zajel si rukama do vlasů a, jak už to tak bývá, začal chodit sem a tam.
"Copak se děje?" ozval se zvídavý medový hlásek a on se zarazil.
"Něco tady nehraje. Jak to, že jsi tady? A jak to, že jsem tady já? To mě Lucifer nepotrestal?" zeptal se a otočil se k ní čelem. Její rudé rtíky se zaoblily do jemňoučkého úsměvu a ona na něj upřela pohled svých blankytně modrých očí.
"Říkala jsem ti, že to s manželem umím," pronesla pobaveně a pomalu se posadila. Byla dokonalá. Fata morgana. Oáza v poušti s jediným rozdílem. Nezmizela a dalo se na ni sáhnout.
"Umíš to s ním až tak dobře, že ti odpustí nevěru?" řekl udiveně a posadil se vedle ní. Kývla.
"Řekla jsem mu, že jsi pro mě velice důležitý. Chvíli se durdil, ale znáš to. Umím být v přesvědčování skvělá," zašeptala šibalsky a namotala si na prst pramínek vlasů.
"To je dobře," vydechl Jan úlevně a stáhl si ji do objetí. Nádherně voněla. "Tohle bylo opravdu dokonalé probuzení," pousmál se. "Myslel jsem, že budu mrtvý, ale místo toho mám v posteli tebe," přiblížil se rty k jejímu krku, aby mohl políbit tu labutí jemnost, když se váha v jeho rukou změnila.
"Bože! Fuj, co to je?!" zaječel zděšeně. Žena se mu v rukou proměnila v hada. Snažil se ze sebe plaza shodit a vstát, ale těžké šupinaté tělo mu leželo na prsou. Had se k němu neúprosně tiskl, plazil se okolo jeho končetin. O chvíli později už měl hada i kolem krku. Jeho křik se změnil v chrčení a úplně ustal, až jej had s posledním zasyčením konečně usmrtil.
