Spev vĺn – sara15
Šum mora,
a jeho vĺn,
rozochvievajú ma vždy.
Slanosť mora,
a jeho objatie,
keď sa doň vrhám, pýtam si vždy.
Vlny mi spievajú,
dávno zabudnuté piesne.
Piesne vĺn v sebe skrývajú,
skrývajú mnohé tiesne.
Skrývajú mnoho smútku,
bolesti i straty.
Odhaľujú mi životy.
Životy stratené,
Životy dávno zabudnuté či ukradnuté.
Ich spev volá moje nohy do tanca.
Pri speve vĺn túžim s nimi splynúť.
Pohyby tela i výrazy tváre,
všetko chcem...
Chcem splynúť s nimi len.
Chcem spievať s nimi len.
Túžim s nimi tancovať.
Túžim ich i pobozkať.
Túžim, nie, ja chcem.
Chcem s nimi nechať znieť môj hlas.
Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.
Zpěv vln – jane8
Bývaly časy, kdy jsem nesnášela svůj život. Teď bych dala nevím co, abych ho získala zpátky.
Zrovna nadešel den mých osmnáctých narozenin. Šťastný den v životě každého člověka, že? Chyba. Moje dosažení hranice dospělosti měla být oslavena velkolepou hostinou... A zásnuby. Aniž by se mě kdokoliv zeptal, rodiče mi domluvili sňatek s jakýmsi bohatým hrabětem ze sousední země. Netušila jsem, kdo to vlastně je, ale zvěsti, které se dostaly k mým uším, mi poskytly dostatečné důvody, abych ho začala nesnášet. Podle toho, co se šeptalo, byl hrabě starým, zapšklým člověkem známým pro svou krutost. A takovému člověku bych měla být prodána?
„To teda nikdy!" rozkřikla jsem se tehdy na své královské rodiče a zpupně dupnula nohou o mramorovou podlahu. „Nikdy si ho nevezmu!"
„Ale vezmeš!" zaburácel otcův hluboký hlas. „Nedovolím, abys celou záležitost pokazila. Všechno je domluvené."
Za mými zády, napadlo mě hořce. Pohlédla jsem na matku, doufajíc, že tátovi domluví. Obvykle v podobných hádkách stála na mé straně. Tentokrát však ne. Královna, stojící potichu opodál, jenom odvrátila smutnou tvář.
„Jestli vám záleží víc na království než na vlastní dceři... Tak prosím. Ale pamatujte, že jste si to přivodili sami."
Nečekala jsem na jakoukoliv odezvu a naštvaně odkráčela pryč. Vysokými chodbami, v nichž se lesklo zlato, démantové lustry a vzduch prováněly vůně lilií, jsem rázovala ven. V hlavě mi hučelo. Nedokázala jsem ani racionálně přemýšlet, a možná kvůli tomu jsem si přivodila svůj nešťastný osud.
Zámeckou zahradu prozařovaly zlatavé paprsky slunce. Smaragdová tráva byla dokonale posekána a když jsem procházela písčitými stezkami mezi záhony, minula jsem pestrobarevné růže zasazené tak, aby svými odstíny a tvary vytvářely náš rodový erb. Mohutné koruny vzrostlých dubů tvořily v horkém letním dni alespoň malý úkryt před ostrým sluncem. Milovala jsem to místo. Obzvláště pak za teplého počasí se zdálo, že je všechno růžové a dokonalé.
Tentokrát mě však nic z toho ukonejšit nedokázalo. Nad můj dosavadní skvělý život se přihnala bouřková mračna a všechno nabralo temnějších odstínů. Neviděla jsem jedinou útěchu. Blížící se narozeniny mě strašily a já si v tu chvíli umanula, že raději zemřu, než abych si toho hrozného člověka musela brát za muže.
Ach, kéž bych si uvědomovala, jak strašlivé rozhodnutí jsem toho dne učinila.
Nebývala jsem nijak zbrklá a rozhodně jsem neměla ve zvyku podléhat chmurným myšlenkám. Avšak kdykoliv se může přihodit cokoliv, co donutí jedince obrátit se proti veškerým ideálům, jímž doposud věřil. Pro mne se touto osudovou příhodou stala právě neblahá novina od rodičů.
Prošla jsem skrze nedalekým lesem, a rázovala si to rovnou k vysokému útesu nad mořem. Dlouhý hedvábný šat jsem u dolního lemu měla špinavý a potrhaný, nicméně to mě nezajímalo. Byla jsem si vědoma toho, že už nikdo nedostane možnost mi to vytknout.
Aniž bych věděla, co dělám, přikročila jsem ke hraně útesu a shlédla pod sebe. Temně modré moře naráželo do ostrých kamenů vyčnívajících nad hladinou jako vyviklané zuby. Vlny se rozbíjely o kusy skal a hlasitě šuměly, jako by mě svým zpěvem vábily k sobě. Na moment jsem zavřela oči a zaposlouchala se do toho hrozivého orchestru. Byl krásnější než veškeré ódy proslulých skladatelů, které jsem doposud slyšela. Doprovod k němu tvořil kvílející vítr, pohrávající si s mými tmavými kadeřemi. Pak se mi na moment zatmělo před očima... A skočila jsem.
Domnívala jsem se, že mi smrt přinese klid. Že všechno pohltí temnota a já si navždy budu užívat blažené prázdnoty. Nikdy jsem se tak hluboce nezmýlila.
Když jsem se probrala, všude okolo vládlo ticho a panovala temnota. Oceán mě pohltil svými nemilosrdnými pařáty, avšak moje duše byla až příliš zapšklá na to, aby dosáhla klidu. A tak jsem se stala mořským démonem. Sirénou, která nadpozemským hlasem vábila námořníky do záhuby.
Nechci to dělat. Toužila jsem pouze po své vlastní smrti, nikoliv však po skonu ostatních. Bohužel, mé rozhodnutí bylo trvalé a nedalo se vzít zpět. Jsem nešťastným přízrakem uprostřed vln, a vždy, když mi oceán poručí, musím dát vyniknout svému magickému zpěvu, abych mu přinesla oběť. Jsem jeho otrokyní. Jsem siréna, zkáza všech, co se odváží na širé moře. Tvořím zpěv vln.
Už navždy.
