Silák - Kalokaghatia0 petronella0writing
V labyrintové síti odboček, uliček a podivných cestiček se ukrývala desítka nejstatečnějších mužů a žen, které svět spatřil. Ukrývali se - ne proto, že se báli - ale protože vyčkávali na nejvhodnější chvíli. Podium z keřovitých tvarů tvořící bludiště se rozrůstalo do dobrých pěti kilometrů, kam až oko diváků dohlédlo. Uvnitř něj - jak jsem již pravila - se nacházela desítka nejstatečnějších lidí, kteří byli ochotní darovat svůj život ve jménu vlasti. Ve jménu vlasti, která je vyhodnotila jako ty nejnevhodnější, jako ty, kteří jsou hodni této cti.
Legenda praví, že jen ten nejudatnější bojovník, se srdcem na správném místě, s myslí moudrých mágů, duší čistou jako lilie a neposkvrněným životem, je hodem výhry, kterou představuje život ve vlasti, kterou reprezentuje. Pravidla jsou velice jednoduchá - dříve na světě existovalo dvě stě šest států. Dnes jich ale nalezneme pouhých deset. Deset malých, ustrašených, nijakých státečků. Každý rok, první den v měsíci ledna, se uskutečnil výběr zástupců jednotlivých států - mohl jím být kdokoliv; novorozeně, dítě, muž či žena, stařešina; a to na základě rozlosování náhodného čísla, které postupně sestavovalo rodné číslo vyvoleného z každého státu. Ti se utkali v boji o svůj vlastní život a život svého lidu. Každoročně byl vybrán vítěz; což byl ten, který dokázal přežít své soupeře. Stát, ze kterého vítěz pocházel, byl ve jménu ochrany a uchování stability ve světě obětován Matce Země - padl do jediného nedůležitého človíčka. Ostatní padlí z poražených států byli Zemi obětováni jako dar jednoho člověka vyměněného za možnost dalšího roku bezstarostného života. Mocnosti nemohli dopustit, abychom naši zemi zahubili a byli shodni v jedno; že raději dopustí, aby v rovnoprávném boji sami lidé zničili sebe. Teprve, až zkažené lidstvo zahyne, planeta Země se vyčistí od špíny, kterou jsme do ní zaseli a bude moc po tolika, ach, tolika milionech let opět svobodně dýchat, rozkvétat do svých blahodárných stromů a výhonků, zmocnit se vzduchu a darovat mu jeho mentolový dech, rozezpívat zmlklé ptactvo a rozvířit stojaté vody.
Vyhrát Den karmy byla pocta. Každý toužil vyhrát a uvrhnout tak svůj stát do područí temnoty a smrti - to proto, že nikdo, ani ten nejmenší státeček, nechtěl být tím, který svět zničí. A hlavně: nikdo nechtěl být tím posledním státem, který zbyde. Který zbyde naprosto a nenávratně sám v samotě osamění.
Za náš malinkatý evropská stát byl zvolen muž, který si nechával říkat Silák. To jméno k němu zkrátka sedělo - byl vysoký, svaly pokrytý a mohutný, nad ostatními se tyčil v nadlidské výšce jako socha z mramoru. Byl tichý, až tak, že za celičkou dobu nepromluvil ani slůvkem. Jen věčně šeptal cosi tajného do keřů, které ho obklopovali. A byl také velice vychytralý. Usídlil se na pokraji labyrintového bludiště, kde si navrchu mohutného silného keře vybudoval něco jako přístřešek, který na první pohled připomínal hnízdo orla. Tam se zabydlel, přichystával a vyčkával, jak se ostatní vyvolení zachovají.
***
Někteří měli pramalou šanci vyhrát a vzdát svému státu poctu. Někteří byli od svého vyvolání odsouzeni k záhubě - byli mezi nimi děti ne starší než pěti let, stejně tak jako staré ženy i muži. Většina z dalších vyvolených zahynula pod náporem stresu, který na ně působil a také pod nepříznivým počasím, které na ně bylo uvrhnuto - ne všichni byli zvyklí na tak vysoká horka, která dávala zabrat i těm, kteří v nich žili celý svůj život.
