Stále poprvé – rebellious7
První měsíc
Jako malá jsem slýchávala pohádky o zakletých princeznách, které ve vysoké věži střežené hrůzostrašným drakem nebo zlomyslným černokněžníkem čekaly na svého zachránce. A kde se vzal, tu se vzal, dokonalý udatný rytíř na bílém koni, porazil zlého věznitele a princeznu si s sebou odvezl.
Pak se vzali, měli tucet dětí a žili spolu šťastně až do smrti. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
Chtěla bych žít v takové pohádce. V příběhu, ve kterém dobro vždy zvítězí nad zlem, kde vládnou králové a královny, princové jsou jeden hezčí než druhý a přepychové paláce se blyští na ranním slunci.
Bohužel můj život není pohádka. Už před nějakou dobou mi došlo, že z téhle kobky mě žádný princ – ani ten na bílém koni – nevysvobodí. Budu tady, se svými čtyřmi špinavými stěnami, zatuchlou matrací a studenou mříží až do svého skonání.
Měsíc mě tady drží. Když mě sem Velký Jack, jak mému vězniteli všichni říkají, zavřel, myslela jsem, že chce po tátovi jen peníze. Nedošlo mi, že tomuhle gangsterovi jde o něco víc. O moc nad městem, o zástupy obdivovatelů. A tak tady dřepím, rozjímám a čekám, jestli se bude něco dít.
Druhý měsíc
Něco je špatně. Dnes v noci se mi na hlavě objevila krvavá rána, kterou jsem utržila přesně v den, kdy mě Velký Jack zajal. Nechápu to, vždyť už byla zahojená. A teď bolí stejně jako před měsícem.
I další dny jsou podivné. Druhý týden mi jeden strážce převrátí hrnek s čajem, přesně jako se to stalo i minule. Překotně si mi omlouvá a slíbí, že donese jiný. Ale já tuším, že nepřijde. Přesně tak to bylo.
Kouskem cihly vyškrabuju na stěnu dny, které tady trpím. Pomalu se dostávám ke konci druhého měsíce, ale je to stále divnější a divnější. Všechno, co se za tuto dobu stalo, už jsem totiž jednou zažila. Anebo si to jen namlouvám?
Třetí měsíc
Mé věznění nebere konce. Pomalu začínám předvídat, co se stane následujícího dne, nebo co udělá strážce v dalším střídání. Opakují se ty samé události jako předchozí dva měsíce.
Rána na hlavě. Strážce vylije čaj, vedle v cele někdo vykřikne Pomoc a začne se mi drolit provizorní křída.
Tohle čekání mě ubíjí. Hlavu mám plnou absurdit a nemůžu přijít na to, co se tady děje. Volám na strážce, snažím se dostat nějaké odpovědi, ale oni jsou jako kámen. Chovají se, jako bych pro ně byla jen vzduch.
Čtvrtý měsíc
Nedávám to. Začínám přicházet o rozum a jsem si toho vědoma. Když vidím toho nešiku s hrnkem, chytám se za hlavu. Už jsem se snažila vylití zabránit, ale nikdy se mi to zatím nepovedlo. Jen se to pořád dokola opakuje.
Pátý měsíc
Já už nemůžu dál. Uvízla jsem v nějaké časové smyčce a nedokážu to nijak vysvětlit. Dohání mě to k šílenství a pomalu si začínám rvát vlasy a kousat nehty. Nevím, co má být tohle za blbý vtip, ale chci, aby už to skončilo!
Šestý měsíc
Čas se zastavil. Prožívám těch třicet dní pořád a stále dokola. Ale nejhorší na tom je, že si to uvědomuju snad jenom já.
