Dokonalá iluze – Kalokagathia0 petronella0writing
Vyčkávali jsme u nastrojeného stolu, v jehož středu plápolal plamen hřejivé svíčky. Její oheň házel místností krásný oranžový nádech. Na stěnách se pohybovaly siluety našich milujících se těl. Naše těla byla spojena s našimi dušemi, které se vzájemně proplétaly vzduchem v harmonickém souznění. Byli jsme zamilovaní do našeho milování. A byli jsme milováni za naše zamilovaní.
***
Vzduchem se nesla vůně skořice a citrónu. Podzimní počasí nás nalákalo to područí pletených dek. Usídlili jsme se na gauči a zapnuli televizi. Sebastian mě jemně hladil po vlasech, když jsem položila hlavu na jeho nohy. Fascinovalo mě, jak dokáže být jemný, hned v návaznosti na naše zvířecí milování. Jeho jemné prsty lehce tančily na mé nahé pokožce a tvořily v mých vlasech perfektně svůdné symboly. Sklouzl dlaní na moji paži a rýsoval do ní jakási písmena.
„Co mi to tam pořád píšeš?" Nadzvedla jsem se na loket, abych se mu zadívala na smějící se tvář.
„Hádej," zasmál se a začal mě slovně popichovat. Hodila jsem po něm polštář. Pokojem se rozlila směsice našeho smíchu. Naše společná symfonie mi přiváděla krásnou euforii a zároveň podivné déjà vu.
„No tak, pověz mi to!" Žadonila jsem a zpod řas jsem na něj vykouzlila psí pohled. Na muže to vždycky zabírá, pomyslela jsem si. Mají rádi, když se cítí jako vlci, co zlákali nevinnou ovečku do svých spárů. Zbožňují, když v nich žena vidí alfa samce. Milují, když mohou ženu ovládat, aby dělala cokoliv, co oni chtějí.
„Napsal jsem: Všechno je jen dokonalá iluze." Sdělil mi, ale úsměv z jeho tváře se vytratil.
„Jak to myslíš?" Posadila jsem se na gauči do tureckého sedu. V hlavě mi běželo nespočet myšlenek. Jak pozitivních, tak ale především těch negativních. Vím, že jsme spolu jen něco málo přes měsíc, ale nikdy jsem se žádnému muži neoddala celá za tak krátkou dobu. Nikdy jsem žádnému muži, kterého jsem potkala, nepropadla natolik, abych se do něj zamilovala. On byl první. Ve všem.
Bála jsem se, že se chce se mnou rozejít. Že jsem mu stačila jako pouhá hračka, se kterou si pěkně vyhrál, ale už ho omrzela, a tak ji odhodí stranou, vyhodí ji, a nahradí ji jinou.
„Myslím to tak, že žiješ v natolik dokonalé iluzi, kde nic není pravda, ale ty všemu jako naivní malá holka až moc důvěřuješ."
O čem to tady, sakra, mluví?! Jaká iluze? Jaká naivní důvěřivá holka?
„Jsi má," pokračoval, „ale jinak, než si myslíš... Navždy budeš má." Popadl mě za zápěstí a smýkl se mnou na zem pod gauč. Bolest mnou projela jako ostrý nůž projede do masa. Zatočila se mi hlava a upadla jsem do bezvědomí.
***
Než jsem opět přišla k sobě, stál nade mnou. Chtěla jsem vstát, ale nešlo to – v pohybu mi bránili lanem svázané nohy i ruce. Mlela jsem se na koberci sem a tam. Přiklekl ke mně.
„Neboj se. Není čeho se bát," pronesl až moc klidným a pomalým hlasem, „jen mě," dodal.
Chtělo se mi křičet, ale můj hlas mi uvízl v krku jako knedlík, když jsem zahlédla za jeho zády nůž. A věděla jsem, že jím nemá v úmyslu přeříznout lana kolem mého těla a osvobodit mě od těch hadů, co mě tlačily do kůže.
„Ta iluze, má milá, spočívá v tom, že jsem hrál dokonalého muže, kterého hledáš. Někoho, komu můžeš věřit, komu můžeš sdělit vše. Někoho, komu se celá oddáš a propadneš mu." Ve svých rukách držel nůž a mírně s ním otáčel, až svit pohazovat na jeho tvář ozářená prasátka.
„Ale pravda je taková, že to vše je lež – činil jsem tak jen proto, abych se k tobě doslat blíž, abys mi bezmezně důvěřovala. Abych mohl dokonat dílo," odkašlal si a opět ke mně přistoupil na dosah natažené paže.
„Je mi to líto, ach, tak líto! Že musí o život přijít další krásná, bože, tak překrásná, mladá růže!" Olízl si horní ret jazykem a jeho zorničky se roztáhly. Odhrnul mi pramen vlasů, který mi spadl do zorného pole, z čela.
„Náš příběh končí a naše dokonalá iluze končí s ním. Ale díky tobě budu připraven na ty další mladé čisté okvětní lístky, které budou stejně naivní jako ty. Snad budou stejně chutné jako bude chutné tvé sladké tělo."
Jeho mohutné tělo se na mě zuřivě vrhlo a já si přála, aby skutečnost, kterou jsem zažila, byla jen pouhá iluze.
