Ďáblova modlitba – Kalokaghatia0 petronella0writing
Okolo vznešeně vyhlížejícího otočeného dřevěného kříže se rozhořela záře ohnivých plamenů tyčících se vysoko vzhůru až do mohutné křížové klenby kostela. Plameny neodvratně sálaly, až svou silou rozrazily několik vitráží v rozetách. Barevná sklíčka oken se zlomeně mísila v prašném popelu. Vzduchem lenivě poletovaly velké černé kousky popelu, které se s jistou lehkostí pomalu snášely k zemi jako sněhový andělé. Leč to byl maličký prostor, ne větší než pokojík novorozeně, určitá honosnost a obřadnost prolétávala v energických vlnách narážejících do skalnatého pobřeží.
Vzduchem se nesl hlas nevěstící nic dobrého. Jako křídla temnoty se usadil na svatých obrazech a obtočil se od zpovědnice až kolem celé zákristie. Zdobený oltář nabýval na své svátosti díky ohnivým rukám trčících z plamenů, které ho objímaly svými zkřivenými pařáty. Hlas, ten nicotný hlas, zaplnil chrám stejně jako se rychlostí blesku zatopí podzemní sklep povodněmi. Vycházel z hlubin světa, z hlubin pekla i nebe – pocházel z nás a procházel námi. Skrze nás, a skrze toho nejhoršího, co v sobě ukrýváme, zaplavil náš život. Pomalu nás užíral, až nás celé pozřel ve svůj hlad. Nás – ty, co jim není nic svaté a ty, kteří touží býti svatými.
Již pozdě je se litovat; tak pozdě je se bědovat! Sami jsme jej zavolali, sami jsme ho povolali. Povolali do služeb pekla, vyvolali ze služby peklu. Nač marnit čas nad litováním, nač prosit se mu o slitování?! Teď už je pozdě, teď už to nevrátíš. Je moc pozdě, a ty to dobře víš. Ale i tak ho prosíš...
Já – naplněn dýmem a naplněn zkázou – procit jsem a znovu vzešel z pradávných původů vaší bolesti, zármutku, obav a utrpení. Vy – tak bláhoví důvěrní pitomci toužící mít vše, kromě své duše – z vašich červy prolezlých srdcí probudili jste mě. Probudili a vysvobodili jsme mě – Ďábla.
A tvé srdce stále křičí a touží po Ďáblově modlitbě, jenž pohltí tě celého, celého tě pohltí:
Když zdá se ti svět opuštěný,
když zdáš se sám v sobě ztracený –
v srdci svého spojence,
v těle vášnivého milence.
Když ne já, no, když ne já –
tak nikdo jiný, nikdo – věř mi.
Věř ve mně. Věř mně,
když mrzneš ve tmě. Věř mi,
když obklíčí tě plamen tmy.
Důvěru měj i na konci světa,
důvěřuj mi na sklonku života.
Uctívej mě, když chceš být uctíván,
oslavuj mě, chceš-li být oslavován.
Pak tehdy, když slunce již nevzejde,
má armáda se do tvé duše rozjede.
My – my budeme spolu, budeme jedno,
když proměním tě ve své ničivé světlo.
