Opět tu máme dvě vítězky. Dělí se o krásný průměr rovných pěti bodů.
Když slunce zhaslo - Hvězdář1 jeanblack2056
Když slunce zhaslo a ztratilo se za nazlátlý pahorek, seděla sama. Seděla na kameni u temného jezera na jehož hladině se zrcadlily poslední růžové mraky, jakási připomínka toho, že obrovská ohnivá koule ještě před chvílí brázdila nebeský oceán. Na opačné straně horizontu začínaly zpoza obzoru pomaličku vykukovat první hvězdy a třpytily se na tom tmavě modrém plátně.
Povzdechla si a rukou pohladila heboučký mech, který byl na kameni jejím jediným společníkem. Už to bylo dlouho, co potkala jiné víly.
Smutně si přejela dlaněmi po zbytcích polámaných křídel a otřásla se zimou. Blížil se konec léta a noci byly chladné. Mnohem chladnější, než byla zvyklá. Před dvěma týdny ji sem zavála strašná vichřice a znemožnila jí vrátit se domů.
Napila se sice jezerní vody a najedla slunečního světla, ale jakmile se po krajině rozlezla noční tma, začala chřadnout. V rodném stromě by ji zahřálo velké světlo, možná by dokonce královna zahojila její křídla, ale tady jí zbývalo jenom o samotě čekat, která noc bude poslední.
Nakonec se schoulila do klubíčka uprostřed lůžka z mechu, přikryla se listem, který odpoledne našla na zemi, a chystala se spát, když v tom ji něco vyrušilo. Zdálo se jí, že slyší tiché kroky v trávě. Opatrně se posadila a vykoukla z pod listu.
Směrem od lesa se blížilo malinké světélko. O chvilku později bylo možné rozeznat i siluetu malého človíčka, který světélko nesl. A o pár dalších kroků blíž už víla viděla i lucerničku, ve které hořela svíčka. Její plamínek mihotavě tančil uvnitř skleněné klícky a zářil jasněji a hřejivěji než vyhasínající stvořeníčko v mechu.
A vílu světlo přitahovalo. Nakonec se chlapec s lucernou zastavil kousíček od kamene, na kterém víla seděla, a koukal se na hvězdy odrážející se v jezeře. Byla na vážkách. Má se ozvat? Třeba by ji nechal se ohřát. Ale co když ne? Potom se zhluboka nadechla, překonala strach a odkašlala si.
"Ehm, ehm," ozvalo se tenoučkým hláskem zpod listu. Chlapec se otočil dokola, ale byl zmatený tím, že nikde nikoho neviděl. Víla ze sebe shodila list a znova zavolala.
"Tady dole, prosím!" zamávala na kluka a ten si jí konečně všimnul.
"Páni! Ty záříš! Ty jsi víla?" zeptal se, oči údivem široce otevřené.
"Jsem, ale už zářím jenom trošičku. Je mi strašná zima," pokrčila rameny a sledovala, jak si lidské dítě kleká naproti ní.
"Aha. Hele, co kdybych tě vzal domů? Moc toho nemám, ale můžeš se posadit ke svíčce a zahřeješ se," navrhl s širokým úsměvem. Chyběl mu jeden zub.
"Tak dobře. A ostatním lidem to nevadí?" zeptala se ho ještě, než vlezla do ruky, kterou jí nabízel.
"Nevadí. Já žiju sám. Zítra ti můžu pomoct hledat rodný strom. Ostrov přece jenom není tak velký," řekl a postavil se.
"Děkuju moc. Ale nevím, jestli ho najdeme. Všechno mi bez křídel připadá tak strašně veliké," schoulila se v chlapcově hřejivé dlani.
"Zas tak strašné to není. A jak se vlastně jmenuješ?" zajímal se klučina.
"Nemám jméno. Víly ho nepotřebují," pokrčila rameny.
