Když slunce zhaslo – rebellious7
Přesně před třiceti lety jsem se přihlásil do výzkumného programu NASA. V životě by mě nenapadlo, že za několik let už nebudu chodit po povrchu zemském, ale pozorovat modrou planetu z vesmíru.
Nutno říct, že let do kosmu nebyl jen turistickým lákadlem, jenž se stalo v průběhu dvacátého prvního století oblíbenou atrakcí.
Ještě když jsem pobýval na Zemi, začínalo se mluvit o neobvyklých anomáliích na Slunci. Každodenní erupce na jeho povrchu měly stále větší intenzitu a dosahovaly daleko větších vzdáleností od místa, kde vznikaly. Nejhorší bylo, že ani ti nejchytřejší z nejchytřejších neměli ponětí, proč se to děje.
Tři roky nato, kdy už bylo dávno v provozu samostatné oddělení pro studium těchto slunečních podivností, sluneční soustava přišla o planetu Merkur. A tehdy se začalo lidstvo bát.
Následující měsíce nehlásaly titulky virtuálních novin a internetu nic jiného než naše zničení Sluncem, které nás pohltí přesně tak, jako chudáka Merkur.
Jen pár vyvolených, nebo spíše těch, kteří problematice jménem slunce opravdu rozuměli, věděli, že spálení touto hvězdou je to poslední, čeho bychom se měli obávat. Já byl mezi nimi.
Po erupci, která nechala zmizet Merkur, jsme v NASA zpozorovali něco, co nám opravdu začalo dělat vrásky na čele. Slunce sláblo. Jeho zářivost byla rok od roku nižší a klesající hodnoty děsily stále více vědců. Čeho se tedy měli lidé bát? Toho, že slunce jednoho dne zmizí.
Ihned, co jsme k tomuto závěru přišli, začaly přípravy na záchranu lidské rasy. Započala stavba největší kosmické rakety, která kdy byla vůbec navržena, trefně nazvaná Arcani Noe – Noemova archa.
Její zhotovení trvalo přes šest let, ale díky spojení všech největších firem na výrobu oceli z celého světa byla nakonec úspěšně dostavena. Za tu dobu se strach každé bytosti na planetě ještě ztrojnásobil.
Já jsem měl to štěstí, že jsem si v každé situaci dokázal zachovat chladnou hlavu. Asi kvůli této mé vlastnosti jsem měl tu čest nastoupit na loď mezi prvníma.
Samotné naloďování trvalo více jak čtyři měsíce. Ono dostat na jedno místo více jak devět miliard lidí není zrovna jednoduchá záležitost. Ještěže byli inženýři NASA vybaveni takovými prostředky, že vše proběhlo plus minus hladce a na palubu se dostala i zvířata.
Samozřejmě se našlo pár jedinců – co pár, celé dvě miliardy lidí – které se rozhodly na Zemi zůstat. Já sám jsem se řídil heslem: komu není rady, tomu není pomoci a nezapojoval se do soudních pří. Přece nebudu nikoho nutit, aby šel s námi.
A právě teď, kdy jsem v prostoru kosmu už deset let a sedmdesát světelných let od Země, pomalu sleduji, jak se naše vize naplňuje.
Zatímco jsme tady, na stanici Noe vytvořili novou Zemi, kde lidé pracují, učí se, navštěvují sousedy či jezdí na dovolené, Slunce, tak jak jsme ho znali, za pár minut přestane existovat.
Našel jsem si klidné potemnělé místo v nejvyšších patrech archy, hned před velkým oknem namířeným právě na zmiňovanou hvězdu. Opřel jsem se o zábradlí a pomalu vydechnul.
Pozoroval jsem pomalu vyhasínající kouli. Přes čtyři miliardy let tady bylo. Později díky němu vznikl život na Zemi. Už malé děti vždy věděly, že sluníčko je něco dobrého.
