Bezcitný – Kalokaghatia0
Když už jsem si myslela, že světu nemůže být hůř, stalo se něco, co mě v prohnilost lidského bytí nadobro a nevyvratitelně utvrdilo. Mačkala jsem se v malé místnosti na nespočtu dalších těl. Dokázala jsem myslet jen na to, ať je alespoň většina z nich ještě živých. Ať neskončím sama ve vlaku, jehož cestujícími jsou jen mrtvoly. Vzduchem povlával pach smrti a výkalů, strachu a potu. Z pod mého polonahého těla mi do kostí vstupoval ledový chlad, ostrý jako tisíce vosích žihadel, která se mě snažila ubodat k smrti. Přitáhla jsem si cíp deky blíž k tělu, aby z něj nevyprchaly poslední zbytky tělesného tepla. Chodidlem jsem kopla do něčeho měkkého, ale to něco se ani nepohnulo. Prosím, ať jenom spí, prolétlo mi hlavou, ať to studené tělo jenom spí.
***
Z nicotného spánku mě probudilo rychlé a nečekané zabrzdění; na kolejnici skřípaly brzy, když se snažily ubrzdit pohyb vlakové soupravy. Někdo zvenčí pootevřel chlív a já poprvé za tak strašně dlouhé dny spatřila svit slunce. Jeho záře mě bodala do unavených rozespalých očí. Na kratičkou chvíli jsem svoji tvář nastavila jeho teplu a toužila jsem své tělo nabít jeho energií. Ale jen na kratičkou chvíli. Na kratičkou chvíli, než jsem se ode dveří odvrátila a pohledem nezabrousila po dobytčáku, ve kterém jsem byla. Zprvu se zdálo, že mé nejstrašnější myšlenky byly naplněny – skoro se zdálo, že jediným živým cestujícím jsem tady já. Uvědomila jsem si, že čistý vánek zvenčí vyhání z kopky smrad mrtvých těl. Oči se mi zalily slzami a jen matně jsem přes mlžení v očích spatřila drobounký pohyb, který jsem na hromadách nahých těl nečekala. Z rohu dobytčáku se ke mně přes mrtvá těla doplazilo dítě. S jistou elegancí překračovalo lidskou horu nebožtíků, jako by si ani nebylo vědomé, že to dříve byli dýchající lidé. Teprve, když si mi sedlo do klína a ušmudlanou tvářičkou ke mně vzhlédlo, poznala jsem, že je to holčička. Ne více než pětiletá. Popadla jsem jí do náruče, otevřela dveře a opatrně seskočila na štěrk. Při dopadu nás okamžitě obestoupili muži v nacistické uniformě.
Vláčeli nás přelidněnou cestou k bráně, kde byl nápis, jehož řeči jsem nerozuměla, tudíž jsem nemohla porozumět jeho sdělení. Jediné, co jsem pochopila, bylo to, že je něco špatně. Lidi se chovají zvláštně; určovali svoji hierarchickou nadřazenost za pomocí využití fyzického násilí. Kolem dokola se spustila lavina křiku, pláče, prošení a směsice jazyků, které na sebe pořvávali. Byl to chaos. Všude stáli lidi a zároveň nikde nic nebylo. Kam až mé oči dohlédly, od země až po nebeskou výši se tyčily jen betonové bloky a kouřící se komíny, které sem a tam nahrazovaly mříže místo oken. Davem proplouvali muži v uniformě, kteří byli připraveni v sekundě sáhnout po zbrani a využít tak své kruté moci. Věděli, že mohou všechno a nebudou potrestáni. A já – někde v hloubi duše – věděla, že nemohu nic, ale že mohu být potrestána za cokoliv. K srdci jsem si přivinula jedinou myšlenku: Nedovol, aby se něco zlého stalo té malé holčičce, která v tobě vzhlíží jako k matce, kterou ztratila někde pod masou těl v dobytčáku.
Unášené davem, jsme se s holčičkou (v mysli jsem jí říkala Magda, prostě tak vypadala) došly ke stolu, za kterým seděl další muž, ze kterého čišel strach. Zprvu se zdálo, že nic nedělá – že jen lelkuje a rozhazuje rukama do stran a u toho se potutelně usmívá. Když jsme popošly o pár kroků blíže, pochopila jsem.
Nelelkuje. Nehází rukama sem a tam bezmyšlenkovitě. On moc dobře ví, co dělá. A svoji náplň práce si náramně užívá. Pochopila jsem, že lidi rozřazuje. Na vhodné a nevhodné. Na šťastlivce a nešťastníky. Na živé a mrtvé. Vpravo život, vlevo smrt zadušením v nedaleko stojící plynové komoře.
