Něco si přej - Hvězdář1
"Něco si přej," zašeptal mi do ucha strýc, zatímco své prsty křečovitě zarýval do mých ramen. Hlavou se mi honila spousta myšlenek, jedna temnější než druhá. Něco si přát...
Světlo svíček se komíhalo na stěně přede mnou zatímco moje oči tu hru stínů nepřítomně sledovaly. Něco si přát... Ale co? Jsme poslední. Uzavření v temné kobce plné pavučin a prachu.
"Tak co?" zeptal se mě a já zavrtěla hlavou. Nemám nejmenší ponětí. Na co bych měla vyplývat své nejnovější přání? Možná potkat někoho jiného než strýce, anebo opustit hrobku. Samé nemožnosti. Mimo hrobku zůstalo jenom světlo, tedy alespoň tak mi to strýc říkal. Tady nám nic nehrozí ale i tak mívám často pocit, jako kdyby ten studený kámen byl i můj hrob. Za těch třináct let svého života jsem nestihla poznat nic jiného než temnotu a chlad.
Nerozhodně jsem zavrtěla hlavou, nabrala do plic vzduch a po chvilce opět zavládla tma. Iluze slavnosti zmizela, stejně jako světlo, které přinášela, ale nám to nevadilo. Strýc konečně povolil své sevření a já mohla vstát od stolu. Rozloučili jsme se obvyklou poklonou.
Byla jsem unavená, jako poslední dobou pořád. Po chvilce bezduché chůze jsem se přistihla, jak si jazykem přejíždím po stále víc svědících špičácích. Když jsem se o tom strýci nedávno zmínila, říkal, že je to dobře. Že je to obvyklé. Takže mi nezbývalo, než to vydržet.
Bylo ticho a klid jako vždy. Jenom slepí bezejmenní tvorové pobíhali po zdech. Stačilo trochu zaostřit zrak a viděla jsem pavouka, jak svádí předem prohraný boj se stonožkou. Byl na ni moc malý a slabý. Snažil se soupeře omotat svými vlákny, ale beznadějně. Naposled zaškubal nožičkami a bylo po něm.
Anebo ne? Přišlo mi, že malé tělíčko na zemi nadskočilo. To už jsem se ale musela zachytit studené zdi. Pavouk nepřežil, jenom hrobkou se roznesla vlna otřesů. A než jsem se stihla vzpamatovat, otřásla se chodba znovu. Šlo to od zapečetěného vchodu. Pomalu jsem se rozešla tím směrem.
"Co tady děláš?" ozval se strýcův ledový hlas, když v podobě černého vševidícího stínu vklouzl do chodby. Chytil mě za ruku a začal mě tahat do nitra hrobky.
"Co se děje?"
Neodpověděl. Byl naštvaný, ale to nebyla jediná emoce, kterou jsem na něm poznala. Neodpovídal, místo toho se mnou bolestivě trhnul za další zatáčku a teprve tam mě pustil. Na ruce jsem měla od jeho nehtů bílé měsíčky.
"Zůstaneš tady, je ti to jasné?" sehnul se ke mně, v obličeji ještě vážnější výraz, než obvykle. Jeho chování mě znervózňovalo. Co se děje?
"Proč?" naléhala jsem.
"Prostě tady zůstaneš! Opovaž se odejít," zavrčel na mě. Než jsem se nadála, už byl zase pryč a dveře z kamene byly zavřené. To se kobkou rozlehlo další zadunění, větší než ty ostatní, a já málem upadla. Omotala jsem si svůj černý hábit okolo těla a zkusila dveře otevřít. Škoda, že se ještě neumím měnit ve stín, to by bylo jednodušší. Strýc říkal, že na to bylo ještě brzo.
Nakonec se mi podařilo kámen odtlačit a vydala jsem se dál. Otřesy ustaly, ale ozýval se hluk, na který jsem nebyla zvyklá. Jak jsem zostřila všechny smysly, slyšela jsem něčí křik a cítila neznámou sladkou vůni. Vonělo to tak úžasně, že se mi začaly sbíhat sliny a zuby se za příšerného svědění začaly prodlužovat. Rozeběhla jsem se směrem ke hluku, který byl stále hlasitější, než mě něco zarazilo.
