Ďáblova modlitba - Černáslunečnice7
Démon sedí a číhá,
na dívku od kominíka.
Uhání ji do svých spárů,
nečestnými zlaťáky jí naplnil kapsu.
Hrátky s čerty,
plátěné pytle jsou ze staré školy.
Řetězy a uhlí,
už vyšly z módy,
dneska frčí internet a zprávy.
,,Dneska se ta práce nevyplatí."
říká každý druhý,
když přichází o své živobytí,
a přechází na účetnictví, bankovnictví a jiné kšefty z vyhřátých kanceláří.
Přesto démoni rádi vzpomínají,
na staré dobré časy.
Stačilo si zatančit,
uhnat dívku k rybníčku,
kde jí přednesl svou nabídku.
Později se to změnilo na salónky,
kde se promenádovaly dámy,
pánové ve vznešených oblecích,
s nekalými úmysly,
ještě většími podvodníky a šejdíři.
Ďáblova modlitba byla svatá věc,
stejně jako bible napsaná přes noc,
jež napsal čert, ne-li démon.
Nazval ji Ďáblova bible,
vázaná z oslí kůže,
psaná husím brkem za světla svíce.
Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.
Ďáblova modlitba – rebellious7
,,Tak to by mě zajímalo, do jaké prdele světa jsme se to dostali," zkřížím ruce na prsou a upřu pohled, který by v tuhle dobu mohl zabíjet, na osobu před sebou. Nebo spíš tam, kde by měla stát, protože je tu sakra tma.
,,Tak to jsi uhodnul," odfrkne si Maya.
Začnu před sebou mávat rukama abych zjistil, kde to vlastně jsme. Pokud je možné se k takové informaci vůbec dostat. Nahmatám něco měkkého.
,,Sakra! Ricku, to je můj zadek!" zasyčí mi těsně u ucha Maya, když ji pustím. ,,Sorry kotě, ale jestli sis nevšimla, není tady zrovna světlo. To znamená, že nevidím, na co šahám ani kam jdu," syknu nazpět. Ucítím, jak mě
Maya chytne za zápěstí.
,,Máš strach?" zeptám se ji a podvědomě se ušklíbnu. ,,Ne. Jen bychom se neměli rozdělit. A neříkej mi kotě," zaryje mi nehty do kůže. Ta holka má stisk, to se musí nechat. Jenže ze všech lidí, kteří na té přednášce o mýtických děsech a satanismu byli, tady se mnou musela skončit zrovna ona.
,,Jak si přeješ," zašeptám co nejvíce mírumilovným hláskem. ,,Kotě." Maya mě pleskne druhou rukou po rameni, ale žádnou další poznámkou mi to neoplatí.
S Mayou upnutou k mé pravé ruce se pomalu, krok za krokem, plížím tmou. Pořád však vidím velké nic a absolutně nemám tušení, kde bychom asi mohli být.
Když před námi v jednu chvíli něco cvakne, oba poskočíme leknutím.
,,Co to sakra bylo?" zašeptá skoro neslyšně. ,,Netuším. A nevím, jestli to chci vědět," dodám.
,,To si piště, že to nechcete vědět," řekne za námi ledový hlas, který na nás má štronzo účinek. Oba dva zamrzneme v pohybu a nemáme ani tolik odvahy, abychom vůbec dýchali.
,,Ale no tak, jen se mi ukažte," přikáže nám ten hlas. S nohama jako z rosolu se pomalu otočím o sto osmdesát stupňů. Maya celou dobu svou třesoucí se rukou nepouští tu mou.
Když už jsme oba otočeni k hlasu, za který by se nemusel stydět ani Dracula, čelem, na stěnách se jako kouzlem zažehne oheň a ozáří tak toho, kdo je tu s námi.
