Vítězky máme opět tři!
Bezcitný - Hvězdář1 jeanblack2056
Obrovský kamenný sál působil značně pochmurným dojmem. Byl naplněn tichem a chladným ranním světlem, které se snažilo ztěžka prokousat hustou, těžkou tmou plnící každý kout. Vysoké mramorové sloupy lemovaly stěny sálu zatímco šedomodrý koberec se vinul až dozadu, kde tři kamenné stupně vedly na vyvýšenou plošinu.
A na ní, na studeném, šedém trůnu, tyčícím se vzhůru, seděl vzpřímeně král a shlížel na sál pod sebou. Zlatá koruna s rudými kameny byla jediný výrazněji barevný prvek celého prostoru. Jeho ocelově šedé oči zkoumavě přejížděly po místnosti, zatímco pevně svíral úzké rty. Husté, mírně sevřené obočí jenom podtrhovalo hrubost ostře řezané tváře rámované černými kudrnami.
Myslí ale nebyl přítomen v tomto čase. Vzpomínal na dobu, kdy poprvé usedl na trůn a koruna mu byla ještě velká. Tehdy pro něj byl svět naplněn smutkem, nebyl připraven zaujmout tohle důležité místo a vést království. Marně se snažil vzpomenout, co mu o kralování říkal otec. Byl tehdy zmatený, a tak se snažil získat pomoc, kde se dalo. Teď už věděl, že to nebyl dobrý nápad.
Na svoji naivitu doplatil. Byl málem zabit svým vlastním strýcem. Později pochopil, že je to mezi královskými rodinami běžné. Začal si tedy dávat pozor. Musel být lepší a bystřejší než ostatní, pokud chtěl přežít. Na levé ruce mu zůstaly čtyři prsty, místo malíčku ale získal neobvyklou ostražitost, díky které se mu podařilo vybudovat obrovskou říši.
Teď seděl v sálu a shlížel z výše na své dílo. Nedokázal se ale dívat v klidu. Místo hrdosti cítil obavy a celý kamenný sál, stejně jako jeho říše i počasí venku, mu připadal šedý, nevýrazný. Koruna na hlavě ho tížila a on přemýšlel, zda ho ostražitost zbavila citů, jak o něm často říkal lid. Bezcitný král s kamenným obličejem. Nakonec zvedl pohled a pokynul dveřníkovi. Byl čas začít s audiencemi.
Dveřník pokývnul a stráže otevřely bránu sálu, kterou dovnitř okamžitě vnikl venkovní šum i s trochou světla. A zároveň s ruchem dovnitř vstoupila první dvojice čekající na ranní audienci.
"Hraběnka Eliza Grociere de Havon se synem Haroldem," přečetl dveřník.
A bylo to, jako kdyby do sálu vstoupilo jaro. Když přistoupili po koberci blíže, sál se projasnil díky jemně zeleným šatům paní. Pouze černý závoj, který měla zakomponovaný do drdolu, a halil jí ramena, dával najevo, že se již rok jedná o vdovu. Manželovu hrabství od té doby velela ona a ono prosperovalo pomalu lépe, než hrabství vedená muži.
Král tuto podivuhodnou ženu již chvíli pozoroval. Něčím ho fascinovala, asi odhodláním a statečností, se kterou se postavila svým odpůrcům. Když se uklonila, pokynul jí tedy.
"Těší mne, hraběnko. Jsem s vaší situací již srozuměn. Vy si tedy přejete, aby se váš syn stal mým panošem?" vyzval ji ke slovu.
"Ano, Vaše Výsosti. Vidím, že jste již zvážil moji žádost. Mohu se zeptat, jestli jí vyhovíte?" podívala se na něj přímě. Král krátce pohlédl na chlapce s odhodlaným výrazem vedle ní a stalo se něco neobvyklého. Pravý koutek mu cukl vzhůru.
"Služby vašeho syna s potěšením přijímám. Mám pro vás ovšem také svou osobní žádost. Mohla byste mne potkat na odpolední čaj v zahradním altánu?" řekl a sledoval překvapení ve tvářích dveřníka, stráží i samotné hraběnky. Té se po chvilce na tváři roztáhl malý nesmělý úsměv.
