Noční jízda metrem – chleba999
Bylo 13. 4. 2016, v Praze bujila jarní vůně a všechno se zdálo zvláštním způsobem jednoduché.
Štěstí na dosah ruky jak ráda říkávám. Vždycky tomu něco chybí, nikdy nemůžeme být spokojení, takhle to nestačí. Končila jsem tou dobou základku a chystala se na vstup do nového života. Na gympl. Můj nejlepší kamarád byl Karel, jehož narozeniny jsme ten den slavili. V naší oblíbené večerní kavárně jsme popíjeli víno a dokonce nám pouštěli naše písničky. Trochu filmová scéna bych řekla, jenže Karel byl poslední dobou jiný, jakoby se v něm něco pohlo, něco umřelo. Snažila jsem se tu zarmoucenou tvář obrátit ve smích, ale nic moc nepomáhalo. Čím jsme byli opilejší, tím to bylo horší, a tak jsem se rozhodla, že si vyjedeme k řece. Čas se blížil k půlnoci,ale naštěstí jsme poslední metro jako zázrakem stihli. Jakmile jsme nastoupili, začala jsem do Karla žďuchat, že co mu je, a že to na něm poznám... Karel mlčel a najednou se už nedíval znuděně a otráveně, nýbrž na mne vrhal pohledy plné zloby. Řekla jsem něco, čeho dodnes lituji: "Tak to vyklop! Že ty seš do mě zamilovanej?" Karel přikývl, ale dál koukal upřeným bodavým pohledem. Zdálo se, že to metro, kterým jsme jeli, by potřebovalo do servisu a určitě už dlouho neprošlo technickou kontrolou, jak sebou škubalo. Nepřišlo mi to zas tak divné a pokračovala jsem: "Ale já k tobě nic necítím, vždyť jsme náš vztah řešili tolikrát... Miluju tě jako kamaráda, úplně jiným způsobem než by sis zasloužil a chtěl. Jsi pro mě jako mladší ségra. Strašně důležitej člověk, ale já ti víc dát nemůžu, jestli to nedokážeš přijmout a nebude ti to stačit, to co ti nabízím, tak se asi nebudeme moct bavit. Záleží na tobě Kájo." Karel chtěl evidentně víc a víc a víc sebou škubalo i to metro. Konečně jsem si začala všímat okolí, nikde ani živáčka. To byly doby, kdy ještě v metru nebyl signál a najednou se mezi zastávkami úplně zastavilo. Začala jsem panikařit a Karel se furt na mě díval očima, které jsem neznala. Samo sebou, že metro později zhaslo dočista. " Co budeme dělat? Notak slyšíš? Kájo, musíme se odsud nějak dostat!" Karel mi dal facku a chytil pusu tak pevně, pak řekl, ať jsem zticha. To na atmosféře moc nepřidalo, ale aspoň jsem přestala hyperventilovat. Potom si jen pamatuju, jak jsem si přála, aby tahle jízda metrem už byla za mnou, Karel se mě pokoušel líbat nejdřív na krku, pak na tváři, na ústech, po těle, snažila jsem se s ním nejdřív bojovat, ale byl třikrát větší než já. Spoustu věcí se mi pak úspěšně podařilo vytěsnit z hlavy. Pravděpodobně jsem musela upadnout do mdlob, když se mi nedařilo opustit v myšlenkách tělo. Probudila jsem se až doma. Přišlo mi to jako sen. Karel se mi už nikdy neozval a já si nesu svou fobii z penisů dodnes.
Od té doby jsem nikdy nejela nočním metrem.
Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.
Noční jízda metrem - Popelnice21
"Vidíš toho divnýho týpka?"
"Kterýho?"
"No, tam toho!"
"Pájo, je půl jedenácté večer a jedeme céčkem. Divných týpků je tu - velmi mnoho."
"Ty jsi chtěla použít vulgarismus." Pája zazpívala provokativně.
"Ano, to jsem chtěla."
"No tak, vidíš ho, nebo ne?"
"Pájo, koho?"
"Toho divnýho týpka! Ztrácím s tebou trpělivost, Dádo."
"A víš, že já s tebou taky? Divných týpků tu je fůra."
Kačerov. Ukončete prosíme výstup a nástup, dveře se zavírají.
Příští zastávka - Budějovická.
"Kdo to byl?" Pája zírala zmateně kolem metra.
"Co myslíš?" Dáda zmateně zírala na Páju.
"No, ta ženská, která teď oznamovala, kde jsme?"
"Pájo, to je nahraná - "
"Chci její práci, Dádo."
"Pájo, ty jsi něco pila?"
"Dádo, vážně, představ si, že ti někdo platí za to, že pořád dokola říkáš stejnou větu."
"Ale ty neříkáš na každé zastávce stejnou větu."
"No jo vlastně."
