Medúza – Kalokaghatia0
Po setmělé mramorové chodbě se plazili ohavní tvorové připomínající hady – připomínající proto, že jejich těla byla slizce kluzká, oči byly sevřený ve zlověstný pohled a z tlamy jim sem a tam vyčníval rozeklaný jazyk. Hadi se líně povalovali na chladné zemi do chvíle, než se v rytmických ozvěnách místností prolnuly kroky jejich paní. V mžiku se probudili a jejich těla vyslali vstříc domovu, po kterém prahli; na kterém byli závislí a který natolik milovali. Jejich paní vstoupila do jejich chýše a svým pudem je opětovně uvábila. Byla nahá, šat jí zdobily pouze svlečené kůže jejich miláčků. Hadi se jí od lýtek dál obtáčeli po celém vnadném těle, ale usadili se až na týlu její hlavy, kde jí vytvořili nevzhledné příčesky. Žena sama o sobě byla nádherná – její půvab prosakoval i přes hadí vzezření. Její plné rudé rty se semkly v nepřítomný výraz pokaždé, když se některý z hadů nepříjemně usadil na její hlavě. Povzdychla si, přála si, aby to utrpení konečně skončilo. Tak moc doufala, že se za ta staletí, která již prožila, zjeví šlechetný odvážlivec, který ji vysvobodí z jejího prokletí. A taky věděla, že je to více než nemožné – kdo by mohl milovat někoho jako je ona? Někoho s natolik odpornými hady tvořící smrtelnou svatozář kolem její hlavy?
***
Nepřítomně si povzdechla a donutila své hadí tělo vstát ze studených mramorových schodů. Postupovala po překrásné síni, která svojí majestátností ještě více zdůrazňovala, jak moc je Medúza osamocená. Přecházela po místnosti a napůl obdivně, napůl smutně pozorovala kamennou výzdobu její síně. V sochy proměněné muže, kteří sice byli odvážní, ale nedokázali ji milovat – nemohli ji milovat. Proto ji nemohli vysvobodit; to proto je hadí svatozář proměnila z lidských dýchajících bytostí v kamenně strnulé mrtvolné sochy.
Věděla, že její život byl proměněn v mýty – věděla, že lidské bytosti ji mají za zrůdu, když si z generace na generaci vyprávějí příběhy o jejím prokletí. O prokletí, o které neprosila, o něhož nežádala. Nežádala ani Neptuna, aby jí v Minervině chrámu ukradl to nejcennější – nevinnost. Nežádala ani Minervu, aby jí za jeho nemravné počínání potrestala v hady proměněné krásné vlasy. Nežádala nikoho a dostala všechno, oč neprosila.
***
Přistoupila blíž k její nejoblíbenější soše z celé sbírky. Mladík proměněný v sochu byl tak krásný, tak moc pohledný! Ještě předtím, než hadí svatozář dokázala proniknout do jejího srdce a vycítit, že Medúzu doopravdy nemiluje, prozradil jí, jak se jmenuje.
„Ach, Persee," vydechla ve vzpomínce na jeho krásné rysy v tváři. Myslela na jeho svaly zalité tělo, nad kterými vystupovaly žíly ukrývající udatnou krev bojovníka, myslela si na vlnité černé vlasy padající mu do modrých očí. Vzpomínala na jeho ladný krok, který k ní mířil, když konečně věřila, že je to ten pravý, „byl jsi má láska." Pohladila sochu po ztuhlých rysech, kde se dříve ukrýval krásný, u Dia, tak krásný a upřímný úsměv. Věděl tehdy, že se promění v kámen? Doufal snad, že se stane hrdinou, který Medúzu vysvobodí?
***
Tehdy, pamatovala si, byl oděn v šat lesklý a odolný vůči kopí, jako by očekával, že do snad Medúza napadne a zničí. Tehdy slyšela, jak se jeho kroky potulují síní a hledají ji a slyšela jeho srdce, které v těle bubnovalo jako jarní déšť. Tehdy cítila jeho dech, který se dotkl její ruky na znamení počestného přivítání. Tehdy cítila, jak její hadí svatozář zpozorněla, rozkmitala svými slizkými jazýčky, jak svá těla hadi napínali. A stejně tak tehdy procítila, jak z její lásky vyprchává život, když se jeho mozoly zalitá dlaň proměňovala v kamennou sochu. Tu bolest cítí ve svém srdci stále i po tolika staletích, které prožila bez lásky.
