Případ mého života – Kalokaghatia0 petronella0writing
Mé tělo leželo na kovově chladné a mrtvolně studené desce. Bílé kachličky obklopující místnost až do poloviny výšky stěn nevzhledně kontrastovaly s mísami, ve kterých plavala rudá tekutina. Rudá tekutina – krev. Má krev. Ležela jsem pod sněhově bílou přikrývkou, pod kterou leželo již nespočet dalších nešťastníků. Cítila jsem z ní i přes květinový aviváž pach několika dalších potů, kůže, příběhů, případů, smutku a konců. Cítila jsem pod tou přikrývkou veškerou tíhu těl, která přede mnou ukryla. Na prstě jsem pocítila podivné svědění; jak se mi po palci mírně v závanu průvanu cedulka se jménem mihla a zase se vrátila na své původní místo. Byla jsem tak lehká – jako pírko, a tak čistá a nevinná – jako perly z lilie.
Bylo to příjemné; ležet a cítit vše, co jsem dřív považovala za samozřejmost. Být si vědoma všeho – chladu z kovové desky, které mi postupovalo celým tělem, i ten drobný zachvět větru, který si hrál s kůží na palci. Příjemné bylo i to, když má duše opouštěla tělo. Když se lehce vznesla do vzduchu jako lístky ve větru.
Shlížela jsem na své tělo kdesi v koutu té zvláštní místnosti. Jsem tak krásná, pomyslela jsem si, jsem tak svobodná a vysvobozená. Leč se do mého těla vtiskovala krví nasáklá dečka, z pod těla mi vyplouval do neznáma rybník rudého moře, věděla jsem, že líp mi už být nemůže. Už mi znovu nemá kdo ublížit, sem – do světa mrtvých, do světa těch neživých – za mnou už nikdo nemůže. Zde jsem byla chráněna.
„Doktore, jak se to stalo?" vkročila do místnosti žena oděná celá v bílém a muži, který v roztřesených rukách držel chirurgické náčiní, vznesla tuto otázku, „byla tak mladá, tak moc krásná, tak nevinná a čistá."
„Ztratili jsme ji. Moc mě to mrzí," leč se nejednalo o první smrt pod jeho rukama, tahle – moje smrt – jím silně otřásla, „ten parchant, co jí to udělal, by měl shořet v pekle!" Doktor popotáhl, došel k nedaleko stojícímu umyvadlu, kde odložil náčiní a umyl si ruce. Stočila jsem k němu pohled. Dojal mě. Dojalo mě, jak mu mohlo na mně tak záležet, i když se se mnou setkal teprve dnes.
Měla jsem chuť ho obejmout a říct mu, že udělal vše, co bylo v jeho silách. Říct mu, že to není jeho vina. Že není jeho vina, že jsem zemřela. Mohla jsem za to já – že jsem byla na špatném místě v nesprávný čas. Ale především za to mohl ten neznámý muž, který si na mě počíhal v setmělé uličce, než jsem stihla z kabelky vylovit klíče od domu, kam se už nikdy nepodívám.
„Ten hajzl v tom pekle shoří," slíbila jsem sama sobě, „až policie vyřeší případ mého života, shoří v pekle – o to se postarám ze záhrobí!"
Prípad môjho života - Nylien4 Danees
Hrnček kávy som položila na kopu starých papierov. Periférne som znovu raz zaregistrovala, že už na sebe majú niekoľko odtlačkov, ktoré prekrývajú text. Nemalo by tam ale byť nič podstatné, tak to bolo jedno. Káva a jej blízkosť mi bola prednejšia – udržovala ma po nociach pri vedomí aj pri živote. Vedela som ale, že tie kopy dokumentov budem musieť pretriediť, inak sa to tu na mňa raz všetko zosype a pochová ma to zaživa pod kopou zbytočných informácií.
Ale to počká. Na nič som posledné týždne nemala čas, pretože som to preháňala s prácou. Väčšinou som si ako súkromný detektív vedela rozložiť čas o niečo lepšie, no nabrala som si aj nejaké externé práce, kedy som pomáhala polícií, a bolo toho naozaj dosť.
Pár mesiacov dozadu som takmer vyhorela. Už ma nebavilo dokola riešiť manželské problémy a zisťovať, či niekoho jeho polovička podvádza alebo nie. Ak si na to niekto najal súkromného detektívna, znamenalo to, že sám mal dostatočne veľké podozrenie a to neprišlo samé od seba. Väčšinu času teda ani nebolo čo dokazovať, trvalo to krátko a bolo to celkom deprimujúce, vidieť čo si ľudia robia za chrbtom. Chvíľu som to brala ako osobnú výzvu, aby mi niekto dokázal, že je verný partner, ale väčšina ma v tom sklamala. Bolo to to isté dokola a prestalo ma to baviť.
Vlastne to celé vôbec nebola taká zábava, ako si iní predstavovali - ako som si kedysi aj ja predstavovala. Neriešila som žiadne svetové záhady, tajné sprisahania, nevysvetliteľné úmrtia ani nič podobné. Moja práca nakoniec bola presne toto – kopa kávy, nekonečné množstvo zbytočných dokumentov, uplakaní manželia a sledovanie niekoho obyčajných činností.
Často som dúfala, že keď budem sledovať niekoho manžela alebo manželku, odhalím okrem ich nevery aj niečo zaujímavejšie. Tajné úkryty, podozrivé osoby, veľké peniaze predávané v skrytých obálkach. Nič také sa však nedialo. A ak sa mi ušlo iného prípadu, bolo to väčšinou riešenie finančných podvodov. Občas stratených ľudí. To bolo možno najzaujímavejšie a často aj najsmutnejšie.
Chcela som to zahnať tým, že nájdem niečo väčšie – preto som si nabrala toľko práce, pretože som stále čakala, kedy natrafím na nejaký poriadny prípad. Ako to moji kolegovia volali: „prípad môjho života". Niektorí mali šťastie a našli ho a iní nie a boli zaseknutí v stereotype. Ja som bola odhodlaná byť z tých, ktorý ho nájdu.
A konečne to vyzeralo nádejne. Hlboká noc posunula ručičku hodiniek na tretiu ráno a ja som pred sebou mala papier plný poznámok, ktorý nebol tak ľahko vysvetliteľný. Bol to prípad z môjho mesta, takže som bola ešte osobnejšie zaujatá jeho vyriešením. Niekto po nociach kreslil záhadné znaky na ulice aj na budovy. Zopár občanov hlásilo, že videli po okolí pohybovať sa ducha, ktorý v bielej košeli blúdil cestami. Svedectiev však bolo málo a výpovede sa už líšili – raz bol svetlovlasý, raz tmavovlasý, raz to bola žena, raz muž. Ľudia si začali vymýšľať a pravdu bolo ťažké zistiť. Ale to bolo dobre – chcela som konečne niečo, kde musím pravdu naozaj hľadať.
Cítila som sa konečne ako hrdinka z filmu alebo knihy. Tajné znaky, vydesené mesto, rozprávanie o duchoch a zbieranie svedectiev pri hľadaní vysvetlenia. Malo to ten správny náboj. Odrazu ani to ponocovanie a hory poznámok nevyzerali tak nezáživne ako inokedy. Žeby prišiel prípad môjho života?
***
O pár dní neskôr som sa dozvedela, že sa pridali nové objavy – nôž od krvi na mieste, kde pani z bytovky prisahala, že noc predtým prechádzal daný duch. Krv poslali na rozbor, odobrali odtlačky a mesto dalo do okolia nainštalovať kamery. Všetci boli v panike. Vraždiaci duch? To bolo niečo. A ja som sa tešila ako dieťa, že sa deje niečo zaujímavé.
***
Netrvalo dlho, než som s policajným tímom sedela v miestnosti. Poznámky so sebou, výsledky odtlačkov a rozborov zase s nimi a mali sme na kamerách pozrieť spoločne náš prvý záznam a zistiť, kto je ten záhadný duch. Keď som však vošla do miestnosti, všetci sa tvárili akosi kyslo. Usadili ma a pustili mi záznam kamier z dnešnej noci.
A aké bolo moje prekvapenie, keď som tam v bielej košeli videla samú seba. A aké ešte len, keď mi dali rozbor odtlačkov a tam bolo moje meno. Najskôr som sa vydesila, potom to však všetko začalo dávať zmysel a mohla som sa od hanby prepadnúť.
Celý život trpím námesačnosťou, ktorú som sa však naučila zvládať zamykaním sa. Posledné týždne bol môj zámok pokazený a ja som cez horu práce nemala čas dať ho opraviť. Ani sa zamyslieť, aké to bude mať dôsledky. Tak to vyzeralo, že som po nociach mala výlety, nechávajúc za sebou vymyslené znaky z toho množstva detektívok čo som čítala a tiež krvavý nôž, s ktorým som sa pokúšala v spánku odkrojiť si krajec chleba a aj to tak dopadlo.
Taká som bola posadnutá nájdeným prípadu svojho života, až som ho spravila sama zo seba.
