Klasický den - crow7
„Tak povídej!" pobídla mě Martina. „Jsi úplně zničená, co se stalo?" Usadila se hned naproti.
Povzdychla jsem si. „Vůbec jsem nemohla usnout," promnula jsem si oči, „spala jsem nějaký čtyři hodiny?" Upila jsem z kávy. „V práci jsem napůl spala, převrhla jsem na sebe kávu u kuchyňce." Musela jsem rychle vytřít tu potopu, co jsem způsobila a ještě stihnout včas dojít do kanceláře. Ani jsem netušila, jak jsem to mohla stihnout.
Martina zakroutila hlavou. „Co se dělo dál?"
„Spletla jsem si papíry," zašeptala jsem, „na schůzku jsem měla úplně jiné, než které byly potřeba," zašeptala jsem. „Neměla jsem žádný podklady, jen amatérskou prezentaci, kterou jsem stvořila týden nazpátek a nechala jsem ji v práci. Musela jsem všechno vymýšlet z hlavy." Promnula jsem si spánky. Odpověď sponzorů měla dorazit do dvou hodin, ale já jsem nemohla vydržet. Bála jsem se zamítavé odpovědi, zaměstnavatel by asi nebyl zrovna spokojený.
„Tak ty jsi tedy číslo," zakroutila hlavou. „Ale snad něco dobrého bylo, ne?" snažila se mě povzbudit.
„Ne, byl to prostě klasický den," sarkasticky jsem řekla.
„Koukám," ušklíbla se.
Mrkla jsem se na mobil, blikala mi tam zpráva. Kousla jsem se do rtu, při jméně. Odpověď sponzorů zřejmě dorazila.
Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.
Klasický den - Černáslunečnice7
,,Eleonoro Charlotto Estonová, máte problém," rázný, nekompromisní a krev v tepnách - žílami totiž proudí kyslík, tepnami krev - tuhnoucí hlas doktorky Alanové se nesl po pitevně. ,,A to velký problém."
Zůstala jsem přimraženě stát u svého stolku s jehněčím srdcem, které jsme ve dvojicích pitvali. Sterilní pomůcky a prostředí mě lapily do svých pastí, které vysávaly kyslík z místnosti. Hrudník se mi sevřel úzkostí. Nic jsem neprovedla - pokud tedy vím.
,,Budete dál dělat, že jste s panem Onerym neposlali podle vás zřejmě vtipný dopis, kde jste žertovali o vážných tématech, jež jste odeslali na adresu jednoho z našich profesorů do jejich kampusu, nebo se konečně přiznáte? Přišel z vaší koleje, pane Onery, ale byl napsán na vašem dopisním papíře, slečno Estonová. Domnívali jste se, že se na to nepřijde," stoupla si před katedru, o kterou se nenuceně opřela. Dlouhými prsty s francouzskou manikúrou, jež jsem moc dobře poznávala, si uhladila nachové kalhoty s vysokým pasem. ,,Jenže jste udělali chybu. Rukopis jasně sedí na vašeho spolupachatele, pana Oneryho. Oba z toho budete mít problémy."
Koukala jsem na ní jako na mrtvou myš, co leží na mé posteli - naštěstí se mi nic takového nestalo, ale mému partnerovi při anatomii ano. Netušila jsem, o čem to naše vyučují hovoří. V žádném dopise jsem prsty neměla. Je pravda, že mi zmizelo pár dopisních papírů, ale nijak jsem to neřešila. Byly to stále jen papíry.
,,Nic jsem neudělala." Mluvilo se mi těžce. Nikdy mě nikdo nenařkl z něčeho takového. Anatomie patřila mezi mé oblíbenější předměty. K učitelům jsem chovala jistou úctu. Nedovolila bych si něco podobného. Ale jiní spolužáci se nezdráhali snad žádných lumpáren.
Mezi ně patří i průšvihář Onery. U něho byly incidenty naprosto normální. Jeho klasický den se skládal z vyrušování v hodinách, občas přidal i nějaký ten vtip či nemístnou poznámku, ale jinak se tvářil jako andílek s ďáblem pod maskou hezounka a drsňáka, jež nosil. Své přetvářky střídal jako ponožky. Podle toho, která se mu momentálně hodila více.
