Vůně šeříku - Černáslunečnice7
9.5.1945
Stálá jsem u kuchyňského pultu, krajéla cibuli a po tváři se mi kutálely slzy. Možná té cibule bylo už moc, ale já potřebovala něco dělat, zaměstnat ruce.
Hřbetem ruky jsem si utřela slzy. Můj pohled padl na voňavý keř šeříku, jehož vůně se nesla až ke mně do kuchyně oknem ven do ulice s výhledem na babiččiny záhony.
Fialové květy tvořily obsypané hrozny připomínající krásu, eleganci a další zapomenuté věci, jež nám válka vzala. Toto byla ta nejmenší oběť.
Rozplakala jsem se na novo při vzpomínce na svého milého. Padl před měsícem, ale stále to bylo tak čerstvé, že... Nedokázala jsem o tom mluvit ani s babičkou, u které jsem bydlela. Byla to má jediná rodina, která mi zbyla.
Nůž jsem položila na prkýnko, se vší vervou si setřela zbloudilé slzy. Prsty jsem zaryla do dřevěné linky ve snaze ji rozlomit nebo se jen zachytit? Těžko říct, ale nehty jsem od velkého náporu síly měla polámané.
Povzdechla jsem si, a vrátila se k představám naší svatby, ze které zbyla akorát nevěsta a z blízké rodiny babička. Ten den jsem měla mít šaty po mamince s vlečkou, dlouhý rukáv prošívaný fialovou nití znázorňující květy šeříku. Svatební kytice se měla skládat z fialek, šeříku a bílých růží ze zahrady mé budoucí tchýně. Velký výstřih na zádech s krajkou byl jedinou zvláštností na prostých, přesto velice elegantních šatech. I ty lehly popelem, když nám Němci zapálily dům a v něm uhořela polovina mé židovské rodiny.
Po nehodě, co se stala začátkem války, jsem se přestěhovala k babičce, díky níž jsem byla se starší sestrou křesťanka. Bohužel z naší velké rodiny jsem přežila jen já, vůně šeříků a vzpomínky na ně.
Ruka se mi klepala, když jsem shrnula cibuli na starou, místy rezavou pánvičku. Z našich skromných zásob jsem opekla několik brambor na másle s cibulkou - s hodně velkým množstvím cibulky.
Dohlížela jsem na cibulku, když se země začala třást.
Znovu už ne. Toto dunění jsem znala moc dobře. Předvídal příjezd tanků, vojáků a někdy nepřátel, jindy zase spojenců.
Vnuk od naší sousedky zadýchaně nakoukl do okna vedoucího do kuchyně.
,,Přijeli!" vykřikl radostně dětským hláskem. Než jsem se stačila zeptat, kdo přijel, už mě zahlcoval radostnými informacemi. ,,Rudá armáda, přijeli nás osvobodit!"
Sesunula jsem se pod okno. Radostně jsem se rozvzlykala. Přijeli nás osvobodit.
,,Slečno, je vám dobře?" ptal se starostlivě, nakláněl se ještě více dovnitř do malé místnůstky.
Zvedla jsem se na roztřesené nohy a přikývla. ,,Běž to říct ostatním." Láskyplně jsem ho pohladila po vlasech.
Chlapec se svou plavou kšticí zmizel jako blesk. Slzy mi tekly po tvářích jako Schwarzenbergský kanál na Šumavě. Na krásné Šumavě, kde jsem od války nebyla.
Vyběhla jsem ven. Vojáci jásali z kabin tanků, usmívali se, další dívky z města jim házely květiny. Utrhla jsem několik květů šeříku, jehož vůně byla omamná, a hodila je vojákům. Jeden ji chytil, usmál se na mě a jel dál.
