Předvečer Vánoc – rebellious7
K zemi se pozvolna snášely sněhové vločky. Tiše, bez jakéhokoliv úmyslu slétávaly k zemi a pokrývaly svou bělostnou září chodníky, zdobily nahé větvě stromů a dělaly na střechách bílé čepice.
Byl večer, k tomu ještě velká zima, která si našla každou skulinku v hrubém kabátě odvážlivce, který se vydal ven, a lechtala ho svými ledovým i jazyky.
Proto bylo udivující, že se zde procházel stařec.
V bílé tmě, která v ulicích panovala, byste si malé postavy ani nevšimli. Na cestě, jež byla už přikryta vrstvičkou bílého poprašku, zanechával své stopy a pomalu šel svou cestou bez cíle.
Při každé zastávce zvedl zrak k temnému nebi a nechal ty studené zázraky padat na svou tvář. Vždy mu připadaly jako zázraky. Každá je jiná, dvě stejné by člověk nenašel, ani kdyby chtěl.
Přestože to na sobě nedával znát, byl muž promrzlý až na kost. Zima už obklopila celé jeho tělo a razila si cestu i k jeho mysli a k jeho srdci. Ale on se nehodlal vzdát. Ne do té doby, až najde to, co hledá.
Podíval se na dům, který právě míjel. Před očima mu blikala barevná světýlka. Muž doufal, že radost panuje i uvnitř tohoto stavení. Ještě aby ne, když je zítra Štědrý den. Usmál se a přistoupil k jednomu z oken.
Opatrně nahlédl dovnitř. Jako první se podíval na krb, kde plápolal oheň. Jako by tančil, radoval se z Vánoc jako rodina, která zde žije. Vánoční stromeček zářil na druhé straně místnosti a jeho zelené větvičky zdobily baňky.
Vánoční girlandy, betlém a svíce byly po celém pokoji a dokreslovaly tak vánoční atmosféru, kterou se obyvatelé krásné vily snažili vytvořit. Z části se jim to opravdu povedlo, to ano, ale přesto stařec cítil, že tady není něco v pořádku.
Nikde nikoho neviděl. Před krbem si nehrály děti. V křesle s polštářem neseděla hlava rodiny a nečetla žádnou z knih, na které se prášilo v knihovničce vedle dveří. Ani jednou do pokojíku nenahlédla maminka v zástěře, aby svým úsměvem ještě povzbudila své smějící se ratolesti a milovaného chotě.
Muž jen zakroutil hlavou. Už se neusmíval. Jeho oči byly plné smutku, tak jako jeho duše. Šouravými kroky se vrátil zpět na cestu a pokračoval ve své procházce. K vydatnému sněžení se přidal i vítr, takže byla jeho cesta o něco méně pohodlná.
Přesto si narazil huňatou čepici více do čela, přitáhl si šálu a nenechal se kouzlením matky přírody odehnat od svého záměru.
Stejně se mu už šlo mnohem hůř, začínaly se tvořit závěje. Musel se však usmát. Konečně to budou ty pravé bílé Vánoce. Zítra, na Štědrý den, už bude pod sněhem celá vesnička a děti budou stavět sněhuláky, koulovat se, dovádět v bílém nadělení a svým smíchem vytvářet úsměvy na tvářích všech kolemjdoucích.
Stále nemohl dostat z hlavy obraz, který se mu u vily vyjevil. Tolik radosti, a přesto tolik smutku. Jen přetvářka. Jako když je krabice, zabalená v krásném papíře a zdobí ji pestrobarevná stuha s mašlí, prázdná. Přesně takový pocit měl tulák z toho domu.
Čekala ho další zastávka. Stál před ním menší domek, který nebyl zdaleka tak nazdobený jako honosná vila o ulici dál. V oknech visely věnce poseté hvězdičkami, nad vchodovými dveřmi se houpalo jmelí.
