Stále prvýkrát - Nylien4 Danees
Plačom novorodenca prvýkrát pozdravíme tento svet,
V krvi a kriku doň vstúpime a predsa pre nás krajšieho niet,
Detskými očami znovu objavujeme všetky jeho krásy,
Náš vysoký hlások každý nový objav okoliu hlási.
Detský údiv a zvedavosť z nás ale časom opadne,
Keď sme presvedčení, že už všetko vieme dôkladne,
Skúsime si namiesto toho sveta iné zázraky,
Prvé pusy, držanie za ruky a lásky náznaky.
Časom ale aj to stratí svoje čaro a myslíme si, akí sme už dospelí,
Prvé razy máme za sebou, už niekoľko ľudí bolo v našej posteli,
Máme pocit, že sme videli slnka dostatok východov aj západov,
A že sme si odžili už svoj podiel ťažkých životných zápasov.
Sme vtedy skúsení a nič nás neočarí už len tak ľahko,
Riešime praktickejšie veci, dobrú kariéru a život pôjde hladko,
Privedieme na svet svoje vlastné prvé dieťa a postavíme dom,
A keď ho vidíme s údivom behať po svete, nájdeme sa v ňom.
Znovu na svet vieme pozerať tými detskými očami,
A máme pocit, že sme tu len chvíľkovými hosťami,
Že svet je plný malých aj veľkých zázrakov,
A s tým dávnym očarením hľadíme zase do oblakov.
Zodpovednosť a starosti nám ale znovu zahmlia zrak,
Čas plynie a neskoro si uvedomíme, že nám ušiel vlak,
Že staroba nás dobehla a trasú sa nám kolená,
Že pri každej činnosti na nás už smrtka dozerá.
Keď cítime jej dych na krku, všetko sa nám zdá krásne,
Každý motýľ, vôňa kvetu, o tomto svete by sme písali básne.
Musíme však prijať jej ruku a so všetkým sa rozlúčiť,
So svojimi blízkymi aj týmto svetom sa na čas odlúčiť.
Vtedy ale zistíme, že naša duša už je stará,
Že na tento svet už niekoľkokrát predtým bola daná,
Že to vždy len zabudneme a aj keď sme život viedli tisíckrát,
Každý z nich je pre nás prvý a spravíme z neho ďalší unikát.
Zaplačeme za všetkými dušami na ktoré sme zabudli a ktoré kedy milovali,
A s tým plačom prídeme znovu na svet a je to akoby sme ho nikdy nepoznali,
V hĺbke ale poznáme každý jeho kút, všetky staré duše čo sme stretli už stokrát,
A predsa nad všetkým s údivom otvárame ústa a je to stále ako prvýkrát.
Stále poprvé – rebellious7 008_Kaya
První měsíc
Jako malá jsem slýchávala pohádky o zakletých princeznách, které ve vysoké věži střežené hrůzostrašným drakem nebo zlomyslným černokněžníkem čekaly na svého zachránce. A kde se vzal, tu se vzal, dokonalý udatný rytíř na bílém koni, porazil zlého věznitele a princeznu si s sebou odvezl.
Pak se vzali, měli tucet dětí a žili spolu šťastně až do smrti. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
Chtěla bych žít v takové pohádce. V příběhu, ve kterém dobro vždy zvítězí nad zlem, kde vládnou králové a královny, princové jsou jeden hezčí než druhý a přepychové paláce se blyští na ranním slunci.
Bohužel můj život není pohádka. Už před nějakou dobou mi došlo, že z téhle kobky mě žádný princ – ani ten na bílém koni – nevysvobodí. Budu tady, se svými čtyřmi špinavými stěnami, zatuchlou matrací a studenou mříží až do svého skonání.
