Knihovna duší – rebellious7 008_Kaya
Magie dávnověku praví, že pouze ti, kteří dokážou naslouchat ostatním, mají moc pochopit obsah knih sepsaných Prastarými. Jen lidé, jež byli obdařeni okem prozřetelnosti a uchem vnímavosti mohou číst závěti staré jako Země sama.
Právě jedna z těchto vyvolených kráčela mezi dřevěnými regály, jejichž police se prohýbaly pod tíhou vědění, jež v sobě ukrývaly tlusté svazky knih v kožených vazbách. Šla pomalu, bystrým zrakem pozorovala okolí, aby si vše dobře zapamatovala.
Občas se zastavila, zavřela oči a zhluboka se nadechla. Cítila, jak do ní proudí energie Prastarých. V uších ji hučely miliony hlasů, které by obyčejného smrtelníka v mžiku zabily.
Ale proti ní, jakožto potomka Prastarých, neměl tento vodopád slov jedinou šanci.
Pomalu došla k jedné z polic, která se nacházela na samém konci knihovny. Rukou, na jejímž zápěstí se houpal přívěšek ve tvaru čtyřcípé hvězdy, jenž byl symbolem Prastarých už od dob jejich začátků, přejela po ošoupaných hřbetech knih.
Každá z nich byla jedinečná. Měly v sobě ukryté tajemství celých staletí, myšlenky Prastarých, které nezřídka přesahovaly myšlení dávných dob, jež byly pro původní Prastaré domovem. Z každého svazku dýchalo poznání.
Dívka v bílém rouchu se zastavila před knihou, která byla vázaná v temně rudé kůži a na hřbetě nesla zlatými tahy nakreslené souhvězdí Kassiopey. Toto byly spisy Prastaré Evanescy, kvůli kterým dívka do Knihovny duší přišla.
Evanesca van Wellser byla už odmala jejím velkým vzorem. Vzhlížela k její podstatě, učila se z jejích spisů, převzala velkou část jejích myšlenek, aby je mohla ve jménu čtyřcípé hvězdy hlásat dál. A právě teď měla v rukou její knihu o prozření. Zlatou Kassiopeu.
Tíha díla ji nepřekvapila, přestože byla zatím největší. Spíše se nemohla dočkat, co se pod objemnými deskami skrývá. Teď, když dospěla do věku úměrného k přečtení Zlaté Kassiopey, ji zajímalo jen vědění Prastaré.
Usadila se do pohodlného křesla, které stálo opodál. Knihu položila na dřevěný stolek, z něhož se vznesl obláček prachu. Jeho drobné částečky se krátce zaleskly na paprscích slunce, které sem společně se světlem propouštělo malé okno.
Dívka věděla, že už nemá na co čekat. Otevřela svazek a dala se do čtení. Hltala stránky jednu za druhou, přestala vnímat čas. Její mysl totiž zaplavovaly další a další části magie Prastarých a vedle nich nebylo místo na nevýrazné, nezajímavé věci, jako je čas nebo spánek.
...
Po čtyřech dnech plných nových objevů seděla dívka stále v křesle. Tentokrát měla zavřené oči, hlavu skloněnou mírně napravo a jen její zdvihající se a zase klesající hrudník napovídal, že je stále mezi živými. Po tak náročném čtení si musela dopřát odpočinek, jenž si zasloužila.
Kdyby byla však o něco pozornější, vzpomněla by si, že není radno usnout v Knihovně duší.
V okamžiku, kdy otočila poslední stránku pamětí Evanescy van Wellser, otevřela svou mysl nejen duchům a přízrakům samotné knihy, ale také všem ostatním vědomím, která obývala jak vazby knih, tak prostory knihovny.
Duše všech Prastarých, které byly v knihovně skryty, dotíraly na tu dívčinu, aby ji nezavalila moc velká tíha všech vjemů, které se ji ve spánku dostávaly do hlavy.
Sama Evanesca, která se ze svých spisů dostala mezi posledními, si nevěděla rady se spícím potomkem řádu čtyřcípé hvězdy. Proto se k ní opatrně naklonila a spojila své vědomí s dívčiným. Věděla, co to pro ni bude znamenat, ale chtěla svou nástupkyni ochránit.
,,Probuď se, Andromedo, probuď se," začala šeptat a její tenký – avšak rozhodný – hlas přehlušil všechny, jež otravovaly dívčinu mysl.
,,Probuď se, Andromedo, opusť navždy Knihovnu duší a nenech nikoho, ať tě zlomí," pronesla Evanesca, než nadobro zmizela jak ze světa pozemského, kde byla uchována na zažloutlých listech papírů, ale taky toho duchovního, jenž obývala jako duše.
S dozvuky Evanesčiných slov se Andromeda trhnutím probudila. Se zornicemi rozšířenýma, pusou mírně pootevřenou zhluboka dýchala a prsty zarývala do polstrovaných opěrek křesla.
Promluvila k ní sama Evanesca, Prastará, jež měla ve své době obrovskou moc. To bylo něco úžasného. Ale znamenalo to i něco ohromně smutného, jak si posléze Andromeda uvědomila.
Jestliže duše vkročí do vědomí jiné bytosti a spojí se s její myslí, už nikdy se s ní nikdo nepromluví. Ztratí se v pusto prázdnu, tak jako nedokončené příběhy nebo myšlenky.
Přesto vše Andromeda přesně věděla, co dělat.
Vrátila Zlatou Kassiopeu na své místo, naposledy se prošla mezi regály a opustila Knihovnu duší, aby se sem už nikdy nevrátila.
Bude se řídit podle slov Prastaré a nenechá se zlomit. Bude hlásat učení, které je podstatou členů skrývajícími se pod symbolem čtyřcípé hvězdy.
A odnese si s sebou do života jedno ponaučení – s dušemi se nezahrává.
Protože ony si pak začnou zahrávat s vámi.
