A máme zde další trojici vítězů!
Osmička – Kalokaghatia0 petronella0writing
Ocitl jsem se uprostřed mlhou zalitého lesa, v jehož šedivých korunách stromů se dychtivě ozýval nářek havraních bratří. Jejich křídla polétávala vzduchem, který nám čechral naše zpocené vlasy. V lesním údolí se ozývaly hlasy nočních slov, které lákalo dění odehrávající se uprostřed malého kamenného kolosea. Zvuky, pachy, hlasy, ševelení a obřadnost přilákali nespočet nočních tvorů – netopýry, veverky, vlky i krysy. Všichni čekali, co nastane. Ticho se neslo suchou půdou, po které se lehce nesly kroky těch, kteří byli přizváni.
Zpod skalnatého převisu se vyplížil muž, kterému jeho černé vlasy sahaly až ke kotníkům. Jinak se zdálo, že je nahý – obnaženost mu překrývaly jen prameny jeho splihlých vlasů. V rukách držíc knihu, prošel kolem skal a položil ji na kamenný stůl. Opětovně zašel za skálu a tiše šeptal slova připomínající modlitbu:
Tvé hříchy byly sečteny,
jako strupy byly sedřeny
Tvá duše bude osvobozena,
nová osoba se tady narodila.
Tvůj den přijde, ano, dnes přijde
V ten den povstane z nás utopie
Voláme tě k sobě – voláme tebe!
Voláme tebe – ty Ďáble!
Kolemstojící v jednotě hlasu zvolali:
Víckrát již nejsi sám,
nyní jsi náš –
jsi svůj, jsi jeho, jsi náš.
***
Polonahý muž se vynořil zpoza skály a na starou knihu přiložil ruku dlaní dolů. Kniha se zachvěla, rozzářila a sotva, co muž stáhl svoji paži opět k tělu, zjevila se na ní v plamenech zachvácená osmička. Cítil jsem, že nadešel můj čas. Vyšel jsem z kruhu stojícího kolem kamenného stolu, na kterém ohnivě zářila kniha.
Přistoupil jsem k ní a odrecitoval jsem přísahu kultu Osmička, abych se k ní po tolika dlouhých letech mohl připojit, jako můj otec.
Slibuji náklonost k naší harmonické Osmičce,
poruším-li příslib – oběste mé tělo na smyčce
Slibuji náklonost k našemu mocnému kultu,
poruším-li slib – do tepny vražte mi tu kudlu.
Slibuju náklonost naší spravedlivé společnosti,
poruším-li příslib – ať mě stihne čas smrtelnosti
Slibuji náklonost naší bojechtivé společnosti,
poruším-li slib – ať nedočkám se boží věčnosti.
Inu, vyzval jsem své tělo a vyslal ho do područí víry v nejmocnější číslo, které kdy tento svět zažil; vložil jsem svoji víru, duši, tělo i srdce do symboliky moci, majetnictví, slávy a síly, cílevědomosti a panovačnosti. Přistoupil jsem k plamenům a zcela jsem se do nich ponořil, skrze palčivou bolest pulzující z ohnivé knihy, mě mrazily pochyby, zda jsem natolik hoden, aby se mi dopřálo té cti a mohl se připojit k Osmičce. Chvíle rozhodnutí nastala – buď mé tělo uhoří, nebo moji nečistou duši spálí plemeny a zrodí se ze mě nový člověk, člen Osmičky. Kéž bych shořel a opět se v plamenech narodil jako bájný fénix!
***
Ocitl jsem se v plamenech, kterého mě celého pohltily jako tajemná, rozškvařená pouta, která mě nechtěly pustit. Tělem mi projel zmatek – o takové situaci se v legendách nepíše. Mělo to být jednoduché, ach, tak moc jednoduchý! Projít plameny a vyjít z nich jako člen společenstva. Ale něco bylo špatně... Něco.
„Není to náš člověk! Není hoden! Je zapuzen!" ozval se hlas muže, který obřad uváděl. Mým tělem prostoupil náhlý chlad – odplouvala ze mě duše, ale po jejím prázdném místě nepřišla žádná další, která by ji zastoupila. Byl jsem prázdný. Byl jsem zranitelný. Byl jsem nepřijat. Byl jsem mrtev.
