Předvečer Vánoc – Kalokaghatia0 petronella0writing
Mým tělem projela nepopsatelně silná bolest, která proplouvala přímo ze středu mého lidského bytí. Byla jsem vyděšená. Takovou bolest jsem nikdy předtím nezažila. Samozřejmě že jsem věděla, že mě takový tlak v mém těle čeká, ale i tak jsem na něj nebyla – především – psychicky připravená. Bolestně jsem vykřikla bolestí do tmy naší ložnice, až jsem vzbudila svého manžela. Rychlostí blesku se posadil v posteli, jeho siluetu ozařovaly pouze tlumená barevná vánoční světýlka, která se ladně ovíjela kolem tyče držící bělostné záclony. Za oknem hravě padal sníh a jeho andělští tvorové elegantně tančily ve vzduchu, než se snesly na zem, kde se připojily k nespočtům dalších krásných sněhových vloček. Skrze škvírky v žaluziích dopadalo na jemný koberec příjemné měsíční světlo, které pomalu sláblo, když se sluneční paprsky připravovaly k jeho vystřídání na stráži. Přes ticho, které se vytvořilo díky všem spícím lidem, kteří ulehli do svých duchen, se ulicí rozléhal můj křik, který se v ozvěnách opět vracel ke mně. A já si přála té křičící a plačící ženě pomoct. Kdyby ten hlas nepatřil mě, pomyslela jsem si, kdyby zrovna z mých úst nevycházelo volání o pomoct.
„Už?" ozval se napůl unaveně, zpola zděšený hlas mého muže.
„Už," přikývla jsem. Byl čas posunout se dál. Byl čas skončit něco starého a začít něco nového. Něco dlouhodobě očekávaného. Něco, co tolik měsíců vedlo k tomuto momentu. Všechny kroky našeho života kráčely k dnešnímu dni.
„Pomůžeš mi, prosím, do sprchy?" vyzvala jsem ho, zatímco si na nohy nazouval papuče.
„Samozřejmě," uklidnil mě, i když se mu hlas třásl neznámem, obešel roh postele, sedl si ke mně a něžně mi vtiskl polibek do rozcuchaných vlasů, „moc ti to sluší." Dodal a zavedl mě do koupelny. Poctivě čekal, až ze sebe smyju všechnu špínu, která ze mě ze středu těla pulzovala. Dychtivě čekal a byl mou oporou. Při každé další křeči, která mě celičkou stahovala, přiběhl co nejblíže ke mně, stiskl mi do dlaně ruku a opět čekal – dýchal se mnou, abych neztratily rytmiku v dechu, vydechoval se mnou, aby nás nový život spojil ještě víc. Společně jsme byli u zrodu, společně také budeme u narození.
***
„Myslím, že doktorovi se nedovoláš přes tu vichřici, co venku řádí." Ležela jsme opět v posteli a marně se střídavě dívala z okna ven a na mého muže, který zcela sporadicky už podesáté vytáčel číslo našeho doktora, který nám přislíbil, že až nastane čas, bude tu s námi a se vším nám pomůže. „Zbytečně jsme balili i tu tašku – nemáme šanci se kamkoliv autem dostat v tom počasí, všude jsou minimálně tři metry sněhu." Vydralo se mi z úst při kratičkých pauzách, kdy jsem nekřičela.
„Zpropadený prosinec!" Zahřměl Václav a zcela provinile se podíval z okna. Já si to ale nemyslela. Jistě – situace se sešly blbě, ale i tak je dnešní den nejdůležitějším v našem životě.
„Bude to pro nás takový malinký vánoční zázrak." Láskyplně jsem se mu zadívala do třpytících se očí, které jen stěží skrývaly slzy. Slzy lásky, slzy dojetí, slzy štěstí. Slzy rodiny.
„Ano, stane se z něj náš malý zázrak v době předvečera Vánoc." Utvrdil moje domněnky.
***
