Tied up with Love [Riren/Jeaneren/Erejean]

14.

Věděl jsem, že Jean potřeboval čas, ale z jeho odtažitého chování mi bylo hrozně. Vím, že jsme řekli, že na to zapomenem, že půjdeme dál, ale čím víc byl Jean odtažitější, tím černější mé svědomí bylo a tím víc jsem se snažil dělat první poslední, aby se cítil dobře. Čím víc jsem ale dělal věci, které jsem dřív nedělal, tím víc na můj hřích Jean vzpomínal a tím víc odtažitější byl. Byl to začarovaný kruh a já neviděl cestu z něj.

,,Dnes přijdu ze studia později, máme nasmlouvaný focení až do večera a Reiner potřebuje dnes odejít dřív, tak to tam budu dodělávat sám," řekl jsem Jeanovi při odchodu z bytu.

,,Jo, já vím. Reiner někam bere Bertholdta na večeři," přikývl Jean.

,,Aha, mají výročí nebo tak něco?" zeptal jsem se zběžně.

,,Hm, ani nevím," zamyslel se.

,,Tak doufám, že se tu nebudeš sám nudit," usmál jsem se na něj.

,,To se neboj, nějak se zabavím," odvětil chladně. Je mi líto, jak strašně mezi námi vztah ochladl. Dřív náš vztah byl až přílíš žhavý, italské hádky, nespoutaný sex na usmířenou, projevy lásky, Jeanovi bylo jedno, že jsme na veřejnosti, nevnímal homofóbní pohledy okolí, neřešil to. Tohohle Jeana chci! Jeana, který se mě dotýká doma i na veřejnosti. Toho, který říká 'nikdy tě nechci ztratit'. Toho majetnickýho blbečka, který se nebál a nestyděl přijít za mým spolužákem a říct mu, že jestli mě ještě jednou obejme, tak mu vymlátí zuby. Tehdy jsme se pohádali a já byl naštvaný, protože onen spolužák byl opilý a to byl jediný důvod, proč na mě furt visel. Ale teď to chci zpátky! Ale moc dobře vím, že tohohle Jeana jsem zabil já tím, co jsem provedl. Kdyby věděl, jak moc mě to mrzí a jak moc ho miluju.

Naposledy jsem se na svého přítele usmál a odešel z bytu. Celý den jsem ani jednou nezastavil. Jedl jsem ve spěchu při přípravách na další focení.

,,Prý dneska máte nějakou večeři s Bertholdtem," pousmál jsem se na Reinera, zatímco jsme ladili osvětlení. Podíval se po mě a stydlivě se usmál. Překvapeně jsem nad tímto výjevem vyvalil oči.

,,Počkej, počkej, co má tenhle úsměv znamenat?" zasmál jsem se mu.

,,Erene, ale nesmíš to nikomu říct," podrbal se na zátylku.

,,Nevím proč, ale začínáš mě děsit. Nikomu to neřeknu, hlavně už to vysyp," zavrtěl jsem hlavou a nedočkavě čekal, co z něj vypadne.

,,Chtěl bych ho požádat o ruku," sklopil pohled a já otevřel pusu dokořán.

,,Cože? Jako vážně?" vyjekl jsem překvapeně. Na jednu stranu jsem byl strašně rád, přeju jim to! Na druhou stranu jsem záviděl. Můj vztah s Jeanem jde pomalu do kytek a přitom bych si ho taky chtěl vzít. Pochybuju, že by ale momentálně chtěl on.

,,Hm," přikývl Reiner.

,,Takže se budete brát," vydechl jsem nevěřícně.

,,No, záleží na tom, co mi Bertholdt řekne, ale doufám, že jo," usmál se spokojeně.

,,Takže máš i prsten?" donutil jsem se konečně k úsměvu. Jsem hrozný kamarád. Reiner se mi svěří a já místo jeho štěstí myslím na to svoje.

,,Chceš ho vidět?" zeptal se a rovnou šel k věšáku, odkud ze své pracovní tašky vytáhl krabičku. Přešel ke mně a obsah krabičky mi ukázal.

,,Páni, je fakt pěknej," zazubil jsem se na naprosto dokonalý prsten pro Bertholdta. Nebo obecně pro muže. Není to žádný tenký prsten s kamínkem, naopak širší kroužek, do něhož je kamen vsazen. Upřímně se mi hodně líbil.

,,Doufám, že to všechno dneska klapne, jsem docela nervózní, abych se přiznal," zasmál se a prsten znovu uklidnil.

,,Dopadne to všechno dobře, přece si nemyslíš, že by tě odmítl. Vy dva k sobě patříte jako nikdo jinej," snažil jsem se ho uklidnit, protože opravdu vypadal víc nervózně, než bych zrovna u něj čekal.

,,Snad jo. A co ty a Jean?" převedl téma tam, kam jsem tak úplně nechtěl. Neměl jsem to srdce mu kazit náladu našimi problémy.

,,Jo, v pohodě," odpověděl jsem.

,,Věděl jsem, že to dáte, i když to byla fakt velká rána. Jsem rád. Na začátku jsem měl za to, že se k Jeanovi už nikdy nikdo nebude hodit jako Marco, ale s tebou je uvolněnější, šťastnější. Myslím, že skutečně vedle sebe potřeboval někoho temperamentnějšího, jsem rád, že jste spolu. Ale už nevyváděj žádný blbosti," řekl s vážnou tváří a já netušil, jak na tohle reagovat, a proto jsem raději mlčel. Byl jsem mnou skutečně šťastný, vím to, ale nevím, jestli je teď a jestli ještě někdy tak šťastný se mnou bude, i když bych si to strašně moc přál. Reiner odešel brzy a já dost dlouho dodělával sjednanou práci sám. S Reinerem mi to šlo líp, protože mě udržoval v profesním módu a na jiné myšlenky nebyl prostor. Když mi displej mobilu ohlásil jedenáctou hodinu, zaklapl jsem notebook a vyrazil domů. Čekal jsem, že Jean bude už spát, ale vzhledem k tomu, že je pátek, možná spíš bude sedět u televize. Doma ale Jean vůbec nebyl. Překvapilo mě to, proto jsem mu napsal zprávu a šel se zatím vysprchovat. Po sprše jsem zkontroloval mobil, ale žádná odezva. Zavolal jsem mu, ale mobil nezvedal. Nebudu lhát, napadaly mě strašné věci. Doufal jsem, že mě jen tak beze slova neopustil, ale všechny své věci měl tady, takže to bylo nepravděpodobné. Zachrastily klíče v zámku a já okamžitě vběhl do chodby, kam se vpotácel opilý Jean.

,,E-Erene, ty už jsi doma?" řekl opileckým hlasem. Při sundavání bot se motal jak vítr v bedně a já si povzdychl.

,,Samozřejmě, je půlnoc, Jeane," založil jsem si paže na hruď.

,,To už je tolik?" zasmál se a z kapsy vylovil mobil.

,,Kde jsi byl?" zeptal jsem se ho.

,,Já byl s klukama," pokrčil rameny.

,,Koukám, že sis to hodně užil," usmál jsem se, když ze sebe nemohl dostat mikinu.

,,Užil jsem si a teď si užiju s tebou," zazubil se a objal mě, přičemž celou svou vahou se na mě pověsil. Zvedl hlavu z mého ramene a políbil mě. Byl jsem tak šťastný. Vím, že mu tu zeď mezi námi pomáhá teď překonat alkohol, ale bylo mi to jedno. Pomohl jsem mu svléknout a pak spokojeně usnul v mým náručí. Vdechoval jsem jeho vůni a bylo mi najednou strašně dobře. Třeba se to mezi námi tímhle zase zlepší.