Tied up with Love [Riren/Jeaneren/Erejean]

2.

Bylo pozdě večer a já neměl kam jít. Tedy mohl jsem jít ke své sestře, ale věděl jsem, že bych se nejprve podrobil výslechu a pak by Leviho šla pravděpodobně zabít a já vážně dneska nechtěl už nic jinýho, než se vybrečet a vyspat. Bylo mi strašně. Šel jsem ulicemi města a ani se nesnažil tišit svůj usedavý pláč. Ať mi všichni políbí prdel, to nikdo z vás nikdy nebyl nešťastný? Můj nejlepší kamarád bydlel se spolubydlícíma a měl sám pro sebe malý pokoj, k němu jsem taky nemohl. Rodiče jsem už neměl a rodiče neměli žádné sourozence, pokud vím, takže ani k žádné hodně tetě či strýčkovi jsem nemohl. Začalo trochu pršet a já si v duchu říkal, že i nebe má stejnou náladu jako já. Šel jsem dlouho a za mnou byl akorát slyšet zvuk koleček kufru. Po nějaké době zvuk ustal, když jsem zastavil před panelákem a s povzdechem jsem zmáčkl zvonek se jménem Kirschtein. Zazvonil jsem jednou a už jsem v patře viděl, jak se rozvítilo světlo.

,,Ano?" ozval se rozespalý hlas do zvonku.

,,Ahoj, to jsem já, Eren," hlesl jsem.

,,Erene? Pojď dál," řekl a ozval se typický drnčivý zvuk pro otevření vchodových dveří na dálku. Vešel jsem dovnitř a vysoukal se do třetího patra. Za mnou zůstávala mokrá stopa, ale to já vůbec neřešil.

,,Erene, co se stalo?" podíval se na mě vyděšeně Jean stojíc ve dveřích.

,,Pojď dál, vždyť seš celej promáčenej," okamžitě mě vzal za ruku, ještě než jsem stačil cokoliv odpovědět a zatáhl mě do chodby bytu.

,,Přinesu ti ručník," šeptl a odešel na okamžik pryč. Vrátil se s ručníkem v rukou a přehodil mi ho přes hlavu.

,,Už mi řekneš, co se stalo?" zahučel a když viděl, že se nehodlám osušit, sám mi začal ručníkem sušit vlasy.

,,S Levim jsme se rozešli," vzlykl jsem.

,,Jako vážně?" vykulil oči Jean a podíval se mi do mých bolavých vyplakaných očí.

,,To mě moc mrzí, Erene," civěl na mě lítostivě.

,,Promiň, Jeane, je mi to blbý, ale nemohl bych tu jednu noc zůstat? Nechci jít k Mikase, nemám na ní teď nějak sílu. Nechci vás s Marcem nějak rušit, jen jednu noc," zaprosil jsem jak slovy, tak mýma očima. Byl jsem naprosto zoufalý.

,,Erene, já tu bydlím sám. S Marcem jsme se před časem rozešli. Můj bože, tolik se toho stalo, jak dlouho jsme se neviděli? Erene, můžeš tu zůstat, jak dlouho jen budeš chtít a potřebovat," objal mě Jean i přes mé mokré oblečení a já jeho objetí vděčně přijal.

,,Omlouvám se," zavzlykal jsem mu do ramene.

,,Proboha za co? Nic se nestalo," uklidňoval mě svými slovy Jean a zároveň mě hladil po zádech.

,,Tak dlouho jsem se ti neozval a pak takhle přijdu v noci a..." opět jsem se rozvzlykal.

,,Nic se neděje, prosím, pojď dál," řekl mi vlídně a převzal ode mě můj kufr.

,,Dám ti ty věci do ložnice a ty by ses měl převlíct. Možná by neuškodila ani horká sprcha, jsi úplně ledovej," mluvil dál, ale já jako bych to nevnímal.

,,Já bez něj asi nedokážu žít," šeptl jsem a padl na kolena.

,,Erene," okamžitě ke mně přiběhl Jean nazpět.

,,Nedokážu si bez něj představit život, Jeane. Myslím, že to nedokážu," brečel jsem. Divil jsem se, že ještě vůbec moje oči zvládají produkovat další a další slzy.

,,To je jasný, Erene, byli jste spolu tak strašně dlouho, že už ani nevíš, jak žít sám. Ale to je normální, takhle se cítí po rozchodu každý, neboj se, Erene, to zvládneš," konejšil mě můj kamarád, kterého jsem znal ještě dýl než Leviho. I přes mé protesty ze mě sundal batoh, mikinu i triko a oblékl mě do trička, které měl připravené v koupelně.

,,Docela ti i je. Nevyrostl jsi?" uchechtl se, ale já na jeho fórky náladu vážně neměl. I když to bylo celkem milý, že se mě snažil rozveselit. Zul jsem si boty a pár kroky přešel do prostorného obýváku. Jean přešel až do kuchyně a po chvíli přinesl dvě skleničky a flašku dobrého rumu.

,,Posaď se a dej si," kývl ke mně a nalil nám panáka. Nechtěl jsem pít, ale momentálně jsem jiné východisko neviděl.

,,Co se stalo, Erene? Jestli o tom nechceš mluvit, tak nevadí, nemusíš," vypil svého panáka a nalil nám dalšího.

,,Už jsem to prostě nevydržel ten jeho psychický teror. Už to trvá strašně dlouho, jen se hádáme prakticky o všem. Má pocit, že mě pořád musí hlídat a kontrolovat. Na tu vysokou mě sám dotáhl, protože si myslel, že jsem neschopnej a bez toho nic nedokážu a pak mi neustále vyčítal to, že mě vlastně živí. Byl jsem v tom vztahu jako rukojmí, odkázaný jen na něj. Myslel jsem na rozchod už dlouho, vždyť já už i chodil domů strašně nerad. Jen nevím, co si dál počnu. Vlastně bych teď chtěl jít za ním a obejmout ho," promnul jsem si své oči.

,,Erene, to je mi fakt líto. Pokud jsi byl nešťastný a dlouho, nemohl jsi udělat nic lepšího než odejít, to si nevyčítej. To je jen momentální stav, věř mi, nedávno jsem se taky rozešel. Chvíli to bude bolet, nebudu ti lhát. Ale za čas to bude lepší. Někdy je být sám to nejlepší co pro sebe můžeme udělat," povzdudil mě Jean.