Tied up with Love [Riren/Jeaneren/Erejean]

3.

Mrštil jsem talířem o protější stěnu a frustrovaně zakřičel. Byl jsem naštvaný! Na něj i na sebe. Sesunul jsem se po lince na zem a přitáhl si svoje nohy k sobě. Objal jsem je a hlavu si položil na kolena. Dost dobře jsem si zpočátku neuvědomoval, co se doopravdy stalo, ale když jsem pak zjistil, že si Eren sbalil všechny svoje věci, svoje klíče od bytu nechal na chodbě a odešel, došlo mi, že skutečně nadobro odešel. Že odešel ode mě, rozešel se se mnou. Možná se mu nedivím, možná jsem na něj naštvaný, já nevím. Vždyť já mu dal všechno, co kdy potřeboval a chtěl a on neprojevil nikdy ani špetku vděčnosti. I přes to jsem ho ale miloval. Už na střední mě zaujal, zrovna přišel do prváku mladý nevinný hnědovlasý kluk, který se ze dne na den změnil z úsměvavého anděla na zamračeného podivína procházejícího chodbami školy jako tělo bez duše. Jeho zelené jiskřivé oči byly najednou jako bez života. Po nějaké době jsem zjistil, že při autonehodě přišel o své rodiče. Muselo to pro něj být strašné, ale sám jsem smrt svých rodičů zažil a tak jsem si nějak prostě myslel, že k sobě patříme, že jsme spojeni osudem. Začal jsem se okolo něj víc a víc motat, než mě on sám oslovil. Nejprve jsme se jen párkrát pozdravili na chodbě, pak jsme si k sobě sedli na obědě. A když jsem jednou spatřil jeho úsměv, řekl jsem si, že tohle chci vídat už napořád. Spolu jsme byli na škole akorát rok, byl jsem v závěrečném ročníku, když Eren teprve do školy nastoupil. Ale ani to nás nerozdělilo. Šel jsem rovnou pracovat a zařídil všechno, aby mohl malý zelenooký ďáblík žít se mnou. Chtěl jsem mu dát všechno, ale přiznávám, že mě to postupně pohltilo. Měl jsem mu všechno dát a nechtít za to nic nazpět, tak vztahy mají fungovat. Stavěl se na své vlastní nohy čím dál víc a já se bál, že až bude plně soběstačný, uteče mi. Že už mě prostě nebude potřebovat. Tak moc jsem se bál, že jsem se mu snažil dávat víc a víc, ale naopak jsem ho asi i tím víc deptal. Snažil jsem se pro něj být pořád potřebným, ale jen jsem to kazil. Ničil jsem naší čistou lásku něčím, co ve vztahu nemá co dělat. Chtěl jsem říct ,Miluju tě' a místo to jsem řekl ,Měl by ses učit, ať doděláš vysokou a najdeš si dobrou práci'. Chtěl jsem říct ,Pojeďme na výlet, buďme na chvíli jen spolu', ale řekl jsem ,Místo vysedávání s kamarádama bys mohl bejt taky chvíli se mnou'. Chtěl jsem říct, ať mě neopouštíš, že bez tebe nechci žít a místo toho mi z úst vyklouzla dvě slova, která si budu vyčítat asi do konce života.

,Tak běž.'

To byla ta slova. Přitom bych si ho nejraději přitáhl k sobě a už nikdy nepustil. Kdy se náš vztah změnil v tohle peklo? A čí je to vlastně vina? Nebo jsme si prostě jen nebyli souzeni? Trápilo mě to, kam takhle v noci šel, ale uklidňoval jsem se tím, že má svou sestru, která by pro něj vraždila. Chtěl jsem mu napsat, ale tušil jsem, že o to nestojí. Že chce být sám. Nebo možná ne sám, ale dozajista beze mě. Nebyl jsem necita, i když jsem ho ze sebe často dělal a tak mi po chvíli na má kolena začaly padat kapky slz. Tohle jsem už dlouho nezažil. Už dlouho jsem nebrečel. Naposledy když zemřela má milující matka, ale to jsem byl ještě malej fakan. Ztratil jsem dalšího člověka, kterého jsem miloval.