Neodcházej

2.

Lydie zaparkuje na školním parkovišti na nejbližším volném místě od vchodu na stadion, před kterým už se stojí fronty. Obě jsme nabalené ve svetru a v kabátu a i tak je nám kosa. Tady v Torontu míváme zimu až do března. Všichni chodíme v teplých bundách a i tak si připadáme jako někde na Sibiři, občas dokonce jako na Antarktidě. Já mám ale přesto tohle počasí ráda.
„Pojďme," pobídne mě moje nejlepší kamarádka. Díky tomu, že se osobně známe s hokejisty, máme VIP vstup zdarma a nemusíme tak čekat ve frontě.
Bok po boku vejdeme do dvoukřídlých dveří, vyjdeme pár schodů a zabočíme doprava, kde se nachází klučičí šatna. Lydie chce ještě rychle zajít za Hunterem a popřát mu štěstí, já se chci ale šatně vyhnout obloukem. „Skočím si na záchod a sejdeme se tady, dobře?"
Lydie přikývne. Rychle zapadnu do koupelny, kde se postavím před zrcadlo, abych si prohlédla svůj odraz.
Vypadám jako vždycky – řasy zvýrazněné řasenkou, rty i tváře mají svou přirozenou růžovou barvu a vlasy se lesknou od sluníčka, které tu přes den sice svítí, ale už nehřeje.

Vydržím tu pár minut a když vyjdu ven, tak nějak intuitivně hodím pohledem na druhou stranu od klučičí šatny. A v tu chvíli se mi srdce rozbuší jako o závod.
Stojí tam a upřeně hledí do displeje telefonu. Neví, že tu jsem, takže bych mohla zalézt zpátky do koupelny. Jenže nohy jako by mi to nedovolily. Jako by i ony věděly, že by bylo zbabělý se před ním schovat.
Netrvá to ani patnáct vteřin, když zvedne hlavu. A v ten moment mě spatří. Chvíli si mě jen prohlíží, jako by snad chtěl přijít na to, jestli jsem skutečná. A já se mu nedivím. Dva týdny jsem se mu vyhýbala a teď tu najednou stojím a čekám, co udělá.
Udělá krok vpřed, ke mně. A než se stihnu vzpamatovat, stojí kousek přede mnou.
„Ahoj," pozdraví mě svým hlubokým hlasem. Vlasy mu padají do obličeje, tvář má klidnou jako vždycky.
„Ahoj," odvětím tiše.
„Jsi tu za Hunterem?"
Přikývnu. „Čekám na Lydii, šla mu popřát štěstí."
V jeho očích si všimnu nepatrného zklamání. Jako by doufal, že jsem přišla za ním. „Tak to jo."

Sotva se nadechnu, abych něco odvětila, dveře od šatny vrznou a ven vyjde Lydie. Dívá se na mě starostlivým pohledem. Bez přemýšlení se postaví vedle mě a chytne mě za ruku. „Můžeme?"
Pohlédnu na ni a přikývnu.
Po pár krocích se ale ohlédnu a spatřím ho, jak se za námi dívá.
„Hodně štěstí," popřeju mu se smutným úsměvem.
I v Dylanových očích vidím patrný smutek. Je smutný kvůli mně. A kvůli tomu, že jsem mu neřekla to, co chtěl slyšet.
„Děkuju," šeptne.

Převezmeme si od kluka od stánku dvě velká pití a zamíříme s nimi do VIP zóny, kde už potkáme pár holek. Většina sedí po skupinkách, jen jedna sedí u našeho stolu. A to je nová přítelkyně Marcuse, Lizzie. „Nazdárek," pozdraví ji Lydie a zaujme místo vedle ní, já se posadím na zbývající židli.
„No konečně, už jsem se bála, že nepřijdete, a já tu budu muset poslouchat přiblblý rozhovory o rtěnkách."
Nenápadně hodím okem po třech blondýnkách, co sedí u vedlejšího stolu. Momentálně dvě z nich obdivují manikúru té třetí a hihňají se u toho jako patnáctky.
„Ty jsou od koho?" vyzvídám.
„Nemám tucha," pokrčí rameny, „ale vsadila bych se, že od Matta. Ten miluje přesně tenhle typ holek."
„Kdo se tu baví o Mattovi?" ozve se náhle hlas jedné z těch tří. Její tón napovídá, že ji naše pomlouvání jeho osoby dost urazilo.
„Tak odpoví mi někdo?" naléhá po dvou vteřinách, co jí nikdo neodpoví.
„Prosím tě, uklidni se, nic jsme o něm neříkaly," zalže Lydie. Blondýna vstane z dřevěné židle, která okamžitě zavrže. „Já jsem ale jasně slyšela jeho jméno. A jasně jsem slyšela, co jsi o něm řekla."
„No a i kdyby, máš snad něco proti pravdě?"
Blondýna zaujme bojovnický postoj, její dvě posluhovačky se postaví za ni. „Takže ty si teď myslíš, že když jsi ulovila Huntera, jsi všem ostatním nějak nadřazená? Novinka, zlato, nejsi."
Při té poslední větě vyprsknu smíchy. Barbie mě probodne rozzuřeným pohledem. „A čemu se směješ ty, krávo?"
Lydie po mně mrkne pobaveným pohledem, čímž docílí mého dalšího výbuchu smíchu.
„Jsem prej kráááva," protáhnu přidušená smíchy.
„No jo, chudinko. Oliver tě při první příležitosti podvedl, Dylan tě nechal po pár měsících a teď jsi nepříjemná, protože víš, že po tobě už ani pes neštěkne. Bejt na tvým místě, taky budu zoufalá," pokrčí rameny.
Normálně bych okamžitě vymyslela způsob, jak jí to vrátit, ale tímhle doslova ťala do živého. Sebevědomý výraz z tváře mi rázem zmizí a v puse mi vyschne.
„Copak, došly ti slova?"
„Hele, zlato, co kdybys radši táhla zpátky do svýho barbielandu a dala nám pokoj? Nikdo tě tu nechce. Jděte si radši tady s kámoškama koupit novej make-up, sbalte nějaký pěkný kluky a ty naše nechte bejt. A přestaňte se navážet do někoho, kdo je asi tak milionkrát lepší člověk než vy všechny dohromady."
A přesně díky tomuhle je Lydie momentálně jeden z mých nejoblíbenějších lidí. Jenom ona mi rozumí ve všech holčičích věcech, jen s ní se zvládnu bavit úplně o všem. Ona vždycky ví, co říct, abych se cítila líp, a jen ona ví, jak občas potřebuju – jak se říká – zachránit.
Blondýna sklapne, sbalí si svý saky a paky a i se svýma společnicema vypadne. Zbytek holek, co tu zůstaly, Lydii zatleskají a ona se jim se smíchem pokloní.
„Děkuju," pousměju se.
„Ale prosím tě," mávne rukou, „to nic nebylo."
„Ale bylo," namítnu. „Pro mě bylo."