Neodcházej

43.

Klub NYX v Amsterdamu se nachází zhruba 30 minut autem od našeho hotelu. Dojeli jsme sem metrem a kousek šli pěšky. Všichni tu jsou hrozně přátelští a v dobré náladě. Taky aby ne, když je tu pravděpodobně každej zhulenej, jelikož v Amsterdamu je marihuana legální a spousta turistů sem přijíždí právě kvůli tomu.
Když se dostaneme do klubu, dýchne na mě kouř. A ne od cigaret, ale z výparů, co tu pouští do vzduchu.
„Pojďte k baru!" křikne Hunter, abychom ho slyšeli. Chytnu se Lydie, abych se neztratila. Posadíme se na barové stoličky, které jsou tu poloprázdné, jelikož je většina lidí na nohou a tančí. Hraje tu písnička, kterou neznám, ale rozhodně se na ni dá dobře tančit. Možná taky proto ji neznám, jelikož nejsem zrovna fanda tohohle stylu hudby.
U blond barmanky si s Norou objednáme tequilu, kluci jdou všichni jen do piva a Lydie si dá vodu s tím, že nechce, aby jí bylo špatně. Jen my s Norou známe pravý důvod, proč si alkohol teď nemůže dát.
„Nedal byste si radši Bourbon? Včera nám zrovna dovezli jeden 20. století," mrkne blondýna na Huntera. Lydie nad tím otráveně protočí očima, ale otrávený výraz hned vymění za úsměv, když si ji Hunter přitáhne k sobě.
„My tady s mojí slečnou máme radši pivo," mrkne na ni zpět a ona se uraženě odporoučí.
„Takhle to dopadá, když si nabrnkneš někoho tak sexy," zasměje se Nora. „Já takový problémy nemám."
Brad se zamračí a přitáhne si ji na klín. „Ty jsi ale drzá, holčičko."
Rozzáří se. „A co mi uděláš?"
„Hele hele, nechte si to na doma, jo?" stopnu je pobaveně a napiju se ze svojí skleničky.
„Pojďte radši tancovat!" zavelí Lydie a vytáhne nás s Norou na parket. Kluci se opírají o bar a sledují nás, ale já je po chvilce přestanu vnímat. Naprosto se vnořím do hudby.

Do hotelu se nakonec vrátíme až po půlnoci. Naprosto vyčerpaně padnu na postel a prakticky okamžitě usnu.
Ráno mě vzbudí jemné cloumání s mým ospalým tělem. Pootevřu víčka a rozpoznám Rafův obličej. „Co se děje?" zamumlám.
„Je půl sedmý, musíš vstát."
Neochotně se zvednu a všimnu si, že z nás tří spím jediná. Rafe s Marcusem už jsou osprchovaní, učesaní, i sbalení. „V kolik jste vstávali?" zeptám se zmateně.
„Už před hodinou," odvětí Marcus. „Lydii bylo zase špatně, takže s ní byl Hunter vzhůru už od tří. No a když to zalomila, napsal nám, jestli si nechceme jít zaběhat, tak jsme šli."
„Vy jste šli v půl šestý běhat? Po pěti hodinách spánku?"
Jednotně přikývnou. „My jsme nepili tak jako vy dvě," zasměje se Marcus.
Matně si vzpomenu na sebe s Norou, jak do sebe klopíme jednoho panáka za druhým. „Asi jsme to vážně trochu přehnali."
„Trochu? Museli jsme vás odtamtud tahat násilím," připomene mi Rafe.
Vzpomenu si, jak jsem se s ním prala, když se mě snažil dostat pryč. Okamžitě mě píchne osten viny. „Já normálně takhle nepiju," pokusím se ospravedlnit. „Nevím, proč jsem to včera tak přehnala."
„Měla jsi dobrou náladu, no," zasměje se Marcus.
„Já, no, já se dojdu osprchovat."
Oba přikývnou a já zmizím v koupelně, kde se zděsím vlastního odrazu. Pod očima mám obří tmavé kruhy, vlasy mi trčí na všechny strany a na sobě mám jenom kalhotky a tričko, který nepoznávám. Vyběhnu z koupelny a propíchnu je pohledem.
„Vy jste mě převlíkli?!"
„Svoje věci sis pozvracela a já se ti nechtěl hrabat v kufru. Půjčil jsem ti svoje tričko."
„Dělala jsem ještě něco, o čem bych měla vědět?"
Oba naštěstí zavrtí hlavou. Fakt, že mě viděl jen ve spodním prádle, mě teď trápí ze všeho nejvíc. Děsí mě, že si z té noci pamatuju jen záblesky.

Doufám, že si dnešek užijete víc než já, protože já mám dneska dopoledne maturitu 🤯 Pokud si vzpomenete, držte mi palce prosím, a užijte si kapitolu ♥️