Neodcházej

24.

Nakonec už v ten den se sejdeme s Jakem ve čtyři odpoledne v kavárně. Chodívali jsme sem, když jsme spolu chodili, takže je to docela slušná dávka nostalgie. Pro oba.
„Tak jak to zatím doma jde?" vyzvídá, když se usadíme a drobná servírka nám donese dva hrnky kafe.
„Zatím je to kupodivu v pohodě. Naše zajímá hlavně Rosie, na Toronto zatím nepřišla řeč. Ještě tu jsem ale zítra a pozítří, takže pochybuju, že by k nějaké hádce nedošlo."
„Třeba se vaši fakt za ten rok uklidnili a došlo jim, že když jsi tam šťastná, měli by být šťastní i oni."
Pohlédnu mu do modrých očí a usměju se. Tohle jsem na něm vždycky milovala. Vždycky věděl, co říct, aby mě uklidnil. Ať už šlo o nějakou blbost nebo o něco vážnýho, vždycky našel ta správná slova.
„Jsi tam šťastná, Maggie?"
Ta otázka mě zaskočí. Jsem vlastně v Torontu šťastná? Já vlastně ani nevím. Mám tam nejlepší kamarády, škola mě baví, Toronto miluju, ale zároveň už jsem si tam párkrát zlomila srdce. Nejdřív to byl Oliver, a teď Dylan. Plus k tomu Rafe, který mi akorát motá hlavu a snaží se, aniž by do toho dával nějaké větší úsilí, mi dostat do srdce. A já si nejsem jistá, jestli se mu to daří a nebo jestli je jen náplast za Dyla.
„Páni, to byla dlouhá odmlka," zasměje se Jake.
Dojde mi, že moje přemýšlení zabrala možná trochu dýl času, než by se hodilo. „Promiň. Přemýšlela jsem nad odpovědí."
„A cos vymyslela?"
„Já Toronto miluju. Mám tam skvělé přátele, úžasný byt, školu, která mě naplňuje, ale občas zažívám i krušnější chvilky. Ale myslím, že ty bych zažívala i tady."
„Povíš mi o nich něco?"
Napiju se horkého nápoje a přikývnu. Nemám problém s ním mluvit o všem i po tolika letech. „Začala jsem tam chodit s klukem, který mě podvedl. To bylo jedno zlomený srdce. Ale zároveň jsem se díky tomu sblížila se svou momentálně nejlepší kámoškou, která se i díky tomu dala dohromady s mým nejlepším kámošem. No a pak jsem začala chodit s Dylanem. To byl naprosto skvělej kluk, něco jako ty bych řekla. Byl okouzlující, věrný a milující a já se s ním cítila naprosto šťastná. Měl všechno, co jsem kdy od kluka chtěla. Chodili jsme spolu pět měsíců, kdy mě požádal o ruku."
Jake vykulí oči. „Cože tě?"
„Požádal mě o ruku, slyšíš správně."
„A cos mu na to řekla?"
„Jelikož jsem teď tady sama, tak co bys řekl," pokrčím rameny.
Jake si povzdechne. „Rozešla ses s ním."
Přikývnu. „Bylo to jedno z nejtěžších obdobích v mým životě. I když jsem to nedávala najevo, bolelo to. Pořád to bolí."
Chytne mě za ruku a stiskne ji. „To mě moc mrzí, Maggie."
„Nemusí," ujistím ho. „Dneska to ale nechci řešit, dobře? Chci, abys mi připomněl tu Maggie, kterou jsem bývala."
Jake zvlní rty do širokého úsměvu. „Tak dopij to kafe a jdem."
„Kam?"
„Uvidíš," mrkne na mě.

Vezme mě bruslit. Upřímně jsem to trochu čekala, protože to patřilo mezi naše nejoblíbenější aktivity v zimě. Půjčíme si brusle a zaplujeme mezi další bruslaře na Rideau Canal.
„Pamatuješ, když jsme tu byli poprvý?" zeptá se mě se smíchem.
„Ani mi to nepřipomínej," zastydím se.
„Vážně? Ty na to snad nerada vzpomínáš?" diví se ironicky.
„Na to, jak jsem si stoupla na led a okamžitě žuchla? A zároveň sebou strhla náhodnýho týpka, který mě za to málem zabil pohledem? Ne, Jaku, na to vážně nerada vzpomínám," směju se.
Jake mě chytne za ruku a táhne mě za sebou na nejosamělejší místo, abychom měli víc prostoru se trochu rozjet.
„Chodíš bruslit v Torontu?"
„Občas chodíme s Hunterem, to je můj nejlepší kamarád. Hraje hokej, takže to umí perfektně. Jen vždycky nadává, když ho donutím zkoušet různý skoky."
„A s tímhle Hunterem jsi někdy chodila?"
Vyprsknu smíchy. „S Hunterem? Ne. Ten je spíš jak můj starší brácha. Mám ho ráda, ale nikdy jsem ho tak neviděla, stejně jako on mě. Navíc chodí s mou nejlepší kámoškou."
„Tak to jo," pousměje se.
„A co ty vlastně? Máš někoho?"
Zavrtí hlavou. „Vlastně jsem s nikým od našeho rozchodu pořádně nechodil."
To mě překvapí. „Počkej, to trochu nechápu. Vždyť jsme se rozešli před třemi lety a ty jsi za celou tu dobu nikoho neměl?"
„Ne," zavrtí hlavou.
„Proč?" nechápu.
Jake se usměje a znovu mě chytí za ruku a já udělám otočku tak, že skončím zády přimáčknutá k jeho tělu. „Třeba ti to na konci večera řeknu."
„Na konci večera? Jak poetické," zasměju se.