Neodcházej

20.

S Lydií jsme prostřeli stůl a pak jsme se šli převlékat. Kluci do Hunterova, holky do mého pokoje. Navzájem jsme si pomohly s líčením a pak jsme se každá nasoukala do svých šatů. Nora zvolila tmavě zelené po kolena s výstřihem na zádech, Lydie si nakonec vybrala krátký černý top se širokými ramínky a dlouhou červenou sukni s rozparkem a já si vzala svoje nejoblíbenější červené s ozdobným výstřihem do V. Sahají mi těsně nad kolena, což je pro mě ideální délka.
V obýváku už na nás čekají kluci. Všichni mají učesané vlasy a černé obleky. Hunter pro ozvláštnění zvolil červenou kravatu, aby ladil s Lydií.
Možná si říkáte, že to přeháníme, ale takhle to děláme už od prváku. Je to taková naše speciální tradice, po které se mi bude stýskat, až kluci odejdou ze škole. Vím ale, že se budeme vídat i tak. Tahle přátelství totiž neskočí společně se školou. Tahle přátelství budou trvat až do smrti.
„Tak a teď fotku!" zajásá Lydie a přiskočí k foťáku, který už předtím připravila na stativ do obýváku. Všichni se postavíme před něj, Lydie nastaví samospoušť a přiběhne k nám. Hunter si ji k sobě přivine, všichni nasadíme široké úsměvy a mně se najednou zasteskne.
Udělám si fotku i s Hunterem, pak i s Lydií a Norou, oba páry se vyfotí asi v dvaceti pozicích a pak už se konečně posadíme ke stolu. Každý si nandá jídlo sám. Je toho tady tolik, že to budeme jíst ještě za měsíc. V pozadí hraje vánoční hudba, obývák je provoněný vůní svíček a lesa, kterou sem vnesl náš milovaný stromeček, a obývákem zní smích. Všichni se dobře bavíme. Nikdo nemyslí na dusno mezi Lydií a Markem, které pro dnešní večer úplně zmizí, a já se snažím nemyslet na Dylana, který nezapomněl a napsal, že v pořádku dorazili. Udělalo mi to radost.
I tak jsem se ale cítila tak nějak na ocet, když jsem viděla Noru s Bradem a Lydii s Hunterem. Vím, je tu Mark, který je tu taky sám, ale stejně. I když jsem se snažila, sem tam jsem v myšlenkách utekla za Dylanem. A vlastně i za Rafem, který mi poslal selfíčko před koňskou ohradou, která se nachází nedaleko jejich domu. Chvíli jsme si psali, ale všechno držíme na přátelské rovině. A mně to tak vyhovuje. Aspoň prozatím.

Po večeři sklidíme ze stolu a všichni se se zmrzkou přesuneme na gauč k televizi. Hunter tam zapne náhodnou epizodu Přátel a my si dáme nohy nahoru. Já si vezmu telefon a najdu tam zprávu od mámy.
Máma: Už se na tebe s tatínkem moc těšíme. Tvá sestra přijede brzo ráno, takže už tu asi bude, až přijedeš. Táta pro tebe přijede na letiště, dobře?
Rychle jí odepíšu a pak se mrknu na fotky, které si Hunter a spol prozatím na počítači prohlížejí. Všichni tam vypadáme šťastně. A vlastně i jsme šťastní. Jsme šťastní.
Zveřejním naši nejhezčí společnou fotku na svůj profil na Instagramu a telefon položím zpátky na stůl.
O půlnoci vyčerpaně odpadnu. Před téměř okamžitým usnutím mě probudí zavibrování telefonu. Z posledních sil se podívám a spatřím zprávu od Dylana. Je to reakce na tu fotku, co jsem zveřejnila.
Dylan: Kéž bych tam mohl být s váma. Chybíte mi.
A o vteřinku později přijde další.
Dylan: Ty mi chybíš.
Vím, že se do toho zase nebezpečně začínám zamotávat. Ještě před pár dny jsem si byla jistá, že už je to za mnou, ale to, jak na něj moje srdce reaguje, mi nenaznačuje, že by to tak bylo. Vím, že na to šel moc rychle a já na to nebyla připravená, ale co když to vážně byla chyba? Co když byla chyba to tak rychle, zbrkle ukončit?
Jenže to, co ve mně probudil Rafe, taky nemůžu opomíjet. Je tak jiný než Dylan. Vlastně je to tak, že to, co nemá Dylan, má Rafe a naopak. Doplňují se, ale mně tím motají hlavu. Nevím, co mám dělat.
A moje poslední myšlenka je na ten večer.
Večer, kdy se všechno změnilo.
Kdy jsem se já změnila.