Neodcházej

29.

Když dojdu na místo, Jake už sedí na houpačce. Beze slova se posadím na tu vedlejší a pár vteřin tu spolu prostě jen dýcháme.
„Chci se ti omluvit, Maggie," začne tiše.
„A za co?"
Zvedne hlavu a podívá se na mě. „Za to, čím jsem tě nazval."
„Myslíš děvkou?"
To ho zabolí. Vidím, že toho upřímně lituje. „Nemyslel jsem to tak. Byl jsem naštvanej a bolelo mě to. Nikdy bych si tohle o tobě nemyslel."
„Nechápu, z jakýho důvodu jsi byl naštvanej. My dva spolu už léta nechodíme, nemáš sebemenší právo si na mě dělat nějaký nároky."
„To je vím, Maggie, a vážně mě to mrzí. Já jen doufal..." odmlčí se.„V co jsi doufal?"
V jeho očích se zračí bolest. „Že jsi se třeba vrátila i kvůli mně. Že jsem ti třeba chyběl nebo tak."
Povzdechnu si.
„Já vím, jsem blázen. Proč bys ke mně měla ještě po tolika letech něco cítit."
„Mám tě ráda, Jaku, tak to bude vždycky. Byl jsi má první láska, na tu se nezapomíná, ale život jde dál. Já už jsem dávno jinde. A i ty by ses měl posunout dál."
„Já vím. A udělám to."
Zvednu se z houpačky, on udělá totéž. Stojí dva metry přede mnou, s rukama v kapsách. Je viditelně nervózní. Udělám dva kroky k němu a zkrátím tu vzdálenost na pár centimetrů. A pak ho obejmu. Chvíli tam jen tak stojíme, než konečně vyndá ruce z kapes a položí mi ruce na záda. Pevně mě stiskne a já vím, že ví, že je to nejspíš naposledy.
„Budeš mi chybět, Jaku."
„Ty mě taky, Maggie. Ani netušíš jak moc."
Políbím ho na tvář, strčím si zmrzlé ruce do kapes kabátu, naposledy se usměju a zamířím domů. V půlce cesty mě napadne, že bych se na něj ještě otočila, ale potřebuju to uzavřít. Stejně jako on. A tímhle bych mu dávala akorát naději. Takže se neotočím a prostě pokračuju dál.

Když dorazím domů, dobalím si poslední věci. Chvíli se ještě mazlím s Rosie, která mi bude šíleně moc chybět. Dám si mámin nejlepší koláč, co ráno upekla, a na chvíli zapomenu na všechno špatný. Nasávám pohodovou atmosféru, co to převládá, a když přijde čas jet na letiště, dokonce mě přepadne smutek. Obejmu se s tátou, pak i s mámou a v ten okamžik mi vytryskne první slza.
„Já vím, že spolu nijak zvlášť nevycházíme, ale mám vás oba moc ráda. I když občas v zuřivosti řeknu opak."
Máma se usměje a ještě jednou mě obejme. Tentokrát pevněji.
„Budeš nám chybět, holčičko."
„Vy mně taky."
„Neztrať se nám v tom velkým městě, dobře?"
„Dobře," přikývnu a setřu si další slzy, co mi stékají po tváři. Táta mi dá kufr do auta, Tate zatím ukšíruje malou do sedačky. Sama se s rodiči rozloučí a já se posadím na přední sedačku. Naposledy si prohlédnu velký bílý dům, ve kterém jsem prožila dětství, a pak už jen zamávám rodičům a společně s Tate zmizíme z naší ulice.

„Budeš mi moc chybět, sestřičko," uculí se, když už přijde čas i na naše loučení.
„Ty mně taky." Pevně ji obejmu a snažím si ten pocit v sobě nějak uložit, abych si ho pamatovala co nejdéle.
„A někdy zase přijeď, dobře? Nechci tě vidět až za rok."
„Můžeš přijet ty, víš to?" zasměju se.
„No jo, já vím," uchechtne se. „Tak běž, ať ti to neuletí."
„Měj se, Tate."
„Ty taky, Maggie."
Mávnu na ni i na Rosie, která se jí drží jako klíště, a pak už jen s kufrem a kabelkou vyrazím směrem na letadlo domů.
Do Toronta.