Neodcházej

23.

Srdce mi buší jako o závod. Když jsem před třemi lety odjížděla, myslela jsem, že už ho nikdy neuvidím. Že mi nikdy nebude moct odpustit to, že jsem ho takhle opustila. Tenkrát se se mnou nepřijel ani rozloučit na letiště. Neodpovídal mi na textovky, nebral moje hovory. Akceptovala jsem to. Zradila jsem ho.
A teď se ve mně všechny ty pocity zase derou na povrch. Vypadá jinak než tenkrát, ale zároveň pořád stejně. Je ještě přitažlivější, než tenkrát. Za ty tři roky dost zmužněl. Narostly mu vousy, nabral svaly a zkrátil si vlasy. Nedivím se, že jsem se do něj zamilovala.
„Já... co tady děláš?" ptám se naprosto zmateně.
„Já? Co tady děláš ty?"
„Přijela jsem domů na Vánoce," objasním. „Jen na tři dny."
„Dlouho jsem tě neviděl," zkonstatuje.
Pohlédnu na Tate a naznačím ji, aby nám dala soukromí. „Jasně, no, tak já budu vevnitř."
„Dobře," přikývnu s úsměvem a otočím se zpátky k Jakovi. „Máš psa?"
„Už to tak bude," rozzáří se. „Jmenuje se Ben."
„Je krásnej," řeknu upřímně a pohladím ho po hebké hlavičce. „Vím, jak moc jsi po něm toužil."
To mu udělá radost. „Ty si to pamatuješ?"
„No jasně. Na to bych nemohla zapomenout."
Jake mi věnuje další úsměv. „Hele já už vlastně docela pospíchám, ale co kdybychom se zítra sešli? Třeba na kafe? Rád bych tě ještě viděl, než odjedeš."
„Jasně, tak mi napiš, kde se sejdeme a já tam budu."
Rozzáří se. „Paráda. Moc se těším."
„Já taky."
Sleduju ho, jak odchází a těsně, než se vydám do jámy lvové, kterou je můj domov, se ještě otočí. Rychlým krokem ke mně dojde a obejme mě. Nečekaně. „Moc rád tě vidím, Maggie."
„Já tebe taky, Jaku," usměju se.
A pak už vážně odejde, zatímco já zamířím dovnitř. Vejdu do prostorné haly a jelikož nezaslechnu žádný křik, uklidním se. Zuju si boty a pokračuju dál do domy. Projdu kolem kuchyně, koupelny a dojdu do obýváku, kde už všichni sedí na pohovce.
„Maggie!" zajásá mamka a hned mě přiběhne obejmout. Když se odtáhne, prohlédnu si ji. Viditelně za ten rok zestárla, ale musím uznat, že částečně i zkrásněla. Nevím čím to je, možná tím, že její tvář nepokrývá tolik líčení jako dřív. Vždycky mě učila, že si mám vážit svojí přirozené krásy, ale ona si té své nevážila. Alespoň doteď.
„Ahoj, mami," pozdravím ji s upřímným úsměvem. „Sluší ti to."
To ji evidentně potěší. „Tobě taky, zlatíčko. Toronto ti zjevně prospívá."
Snažím se v tom najít náznak ironie, ale kupodivu tam není.
„Když tak si zajdi vybalit a pak přijď dolů na oběd."
„Jasně," přikývnu. Přivítám se i s tátou a pak si zajdu do auta pro kufr. Táta mi s ním pomůže nahoru do mého starého pokoje, kde se pak na další hodinu zavřu. Z toho dvacet minut jen sedím u okna a koukám dolů na ulici. To bývala má nejoblíbenější činnost – jen tak pozorovat kolemjdoucí.
Zítra je Štědrý večer, což v naší rodině znamená honosnou večeři a sledování Sám doma 1 a 2. V dětství jsem to milovala. Vždycky jsem pomáhala mámě s vařením, smály jsme se, táta v pozadí vždycky koukal na nějaký zápas a totálně tím kazil vánoční atmosféru, ale nám to nevadilo. Byla to už tak nějak naše tradice.
Poslední roky to byl ale spíš jen stres. Máma vařila sama, já se hádala s tátou kvůli škole, ségra byla zalezlá někde mimo a takhle se to opakovalo prakticky všechny tři poslední Vánoce. Každý rok si vždycky říkám, že už sem prostě jezdit nebudu, ale i tak vždycky přijedu. I když už jsem dospělá, nedovedu si představit Vánoce bez rodičů a ségry. Ať už se hádáme jakkoli, je to pořád moje rodina.
Tentokrát by to ale možná přece jen mohlo být jinak. Máma působí vstřícně, táta ještě nezmínil školu a já se budu všemožně snažit povídat o čemkoli jiném, aby k tomu nedostal příležitost. Spíš jsem nervózní, že jim budu muset říct o Dylanovi. Už teď jsi sem ale jistá, že jim neřeknu důvod našeho rozchodu, jelikož vím, jaký by na to měli názor.
Když už jsme u Dylana, dojde mi, že jsem mu ještě od příjezdu nenapsala. Vytáhnu si z kapsy telefon a napíšu mu krátkou zprávu.
Maggie: Před chvílí jsme dorazily. Zatím je to v pohodě, tak snad to tak i zůstane. Doufám, že i ty se máš dobře.
Odešlu to a telefon uklidím zpátky do kapsy. Jo, přemýšlela jsem, jestli nenapsat i Rafovi, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Možná mu napíšu večer.
Momentálně jsem dost zmatená. Ještě před pár dny, tenkrát v parku, jsem si byla tak jistá tím, že už jsem na Dylana zapomněla. Že už na něj nemyslím tak, jak dřív. Byla jsem přesvědčená, že mě naplno zajímá jen Rafe, což je pravda, ale zároveň se ve mně probudila jakási vina. Nebo ani ne vina, spíš se mi stýská. Nebo já nevím... nevím, co se se mnou děje. Jeden den si myslím, že začínám něco cítit k Rafovi, a druhý den zase myslím jen na Dylana. Na jeho pronikavý úsměv, laskavé oči a na zlomený výraz, když jsem mu řekla, že jsem pozvala Rafa na tu dovolenou. Nevím, snad mi Thajsko pomůže uvědomit si, co vlastně chci.

Doufám, že se vám příběh zatím líbí! Sice nemám poslední měsíce vůbec na nic čas, ale snažím se každou volnou chvilku využít na psaní, tak snad je to k něčemu 😅
Budu ráda za jakýkoli komentář, hlas nebo follow.
Romča