Neodcházej

32.

Odhodím album na stranu a doběhnu do chodby. Přehodím přes sebe svetr a kabát, nazuju si tenisky a rozeběhnu se černočernou nocí k autu. Nasednu za volant a během cesty určitě překročím povolenou rychlost. Zaparkuju před jeho domem, vběhnu do domu společně s mladým párem, který se zjevně vrací podnapilý z nějaké párty, a vyběhnu schody až nahoru, kde silně zabuším na dveře. Když se nikdo neozývá, zabuším znovu.
„Ježíši Kriste, já už jdu!" ozve se hlasitě Dylanův hlas.
Otevře napruženě, ale když si uvědomí, že za dveřmi jsem já, uklidní se. „Maggie? Co tu děláš takhle pozdě?"
„Pozdě? Vždyť je teprve," podívám se na hodinky „jedenáct."
V duchu se začnu proklínat. „Ježíš, promiň, mně vůbec nedošlo, že už je tak pozdě... já, no, stavím se zítra ráno."
„Ale ne, to je v pohodě. Děje se něco?"
Nahlédnu dovnitř, jako bych čekala, že odněkud vykoukne Rafe.
„Rafe tu není?"
Zmínka o jeho bratrovi ho částečně vrátí do napružené pozice. „Ne. Ještě nepřišel. Myslel jsem, že je s tebou."
„Jo, ehm, to byl, ale už před nějakou dobou odešel. Asi se šel projít nebo na pivo nebo tak."
„Asi," souhlasí se mnou Dylan, který už vůbec není tak klidný jako před chvílí. „No, takže Rafe tu není, takže asi můžeš jít."
„Ale to ne, já přišla za tebou."
To ho překvapí. „Za mnou? A proč?"
„Nemůžu jít na chvilku dál?"
Přikývne a ustoupí, abych mohla vejít dovnitř. Zuju si boty, sundám si kabát a Dyl ho pověsí na háček. Následuje mě do jeho pokoje, kde mě pobídne, abych si sedla. Postel má rozhrabanou, takže už se asi ukládal ke spánku.
„Nedáš si něco? Vodu? Čaj?"
Zavrtím hlavou. „Já bych ti chtěla jen něco říct."
Dyl se opře o psací stůl a založí si ruce na prsou. „Tak povídej."
Nadechnu se, abych začala, ale uvědomím si, že vlastně vůbec nevím odkud. „Bylo to na mě všechno strašně rychlý. Náš vztah, ta žádost o ruku, rozchod a teď Rafe... všechno to přišlo tak rychle za sebou, že mi došlo, že jsem možná některý věci vyhodnotila špatně. Neuvažovala jsem racionálně a viděla jsem někde něco, co tam vůbec není."
„A to mluvíš přesně o čem, Maggie?"
Opět se nadechnu, ale na rozdíl od předtím, teď už vím, co odpovím. „O Rafovi."
V jeho očích se mihne naděje. Rychle ji ale zase zaplaší. „A můžeš mi to přiblížit víc konkrétně?"
„Když jsem ho poznala, viděla jsem v něm cestu, jak se osvobodit od tebe. On je úplně jiný než ty... je uvolněnější, zcestovalý, svobodný. S ním jsem měla pocit, že mě nic nesvazuje, chápeš?"
„Hele, Maggie, jestli jsi mi sem přišla vykládat, jak jsem oproti mýmu bráchovi děsnej, tak mě toho ušetři. Já na to vážně nemám."
Rychle vstanu z postele a dojdu blíž k němu, což ho evidentně zaskočí. „Ale spletla jsem se. Rafe je fajn kluk, rozumíme si spolu, máme podobnej vkus na filmy a je s ním sranda, ale on... on není..."
„Co není, Maggie?"
Vzhlédnu k němu a málem se v těch jeho očích, které se utápějí v naději, ztratím. „Ty," odvětím. „On není ty."
Dylan se odmlčí. Hledí na mě... mlčky. Srdce mi buší, tělo se mi chvěje a já čekám... modlím se za nějakou reakci. Jakoukoli.
„Já vím, že je to matoucí, a že jsem s tím možná přišla moc pozdě, ale musela jsem to říct. Musela jsem to říct dřív, než odjedu. Chtěla jsem, abys věděl, že se tam nic nestane. Protože já pořád... miluju tebe."
Pořád žádná reakce. Nejradši bych s ním zatřásla, abych se ujistila, že vůbec žije. Hruď se mu zvedá při každém nádechu, víčka se v rovnoměrném tempu zavírají a otevírají. Z úst mu ale nic nevychází.
Stojím před ním dobrých pár vteřin, než od něj ustoupím. „Tak já asi půjdu."
Opět žádná reakce.
Otočím se, udělám pár kroků směrem k otevřeným dveřím, když mě najednou chytne a otočí k sobě. Nestihnu se ani nadechnout, než přitiskne svoje rty k mým.