Neodcházej

52.

Druhý den ráno se probudím až v půl desátý, což je pro mě hodně, ale vážně hodně neobvyklý. Většinou jsem první vzhůru, zatímco dneska jsem přišla na snídani poslední.
„Dobrý ráno, spáči," přivítá mě Hunter a podá mi hrnek s kafem a talířek s jedním toustem a miskou ovesný kaše.
„Tos vařil ty?" podívám se na to vyděšeně.
Lydie vyprskne smíchy a zavrtí hlavou. „Díky bohu ne. Dneska vařil Rafe."
„Jak jako díky bohu ne?" ohradí se Hunter. „Já umím vařit."
„Samozřejmě, že umíš, lásko," ujistí ho Lydie ironicky a než Hunter stihne něco namítnout, umlčí ho polibkem.
„Tak díky za snídani," prohodím směrem k Rafovi, který sedí jen v plavkách na barové stoličce.
Věnuji mi přátelský úsměv. „To je samozřejmost."
„A jak sis to včera užila?" zeptá se mě Nora, když se uvelebí Bradovi na klíně. Ten ji pevně obejme a políbí na tvář.
„Parádně. Hezky jsem se prošla a pak byla v jednom baru. Dala jsem si pár drinků a šla domů," zalžu.
„A tos tam byla celou dobu sama?"
„Jo," přikývnu. „Úplně sama."
Nora tu informaci zpracuje, ale vůbec se jí nezdá. Než ale stihne něco namítnout, Brad ji láskyplně políbí a ona na nějakou Maggie úplně zapomene.

Po snídani zůstaneme v kuchyni s Rafem sami. On ťuká do mobilu nějakou zprávu, zatímco já skládám nádobí do myčky. Člověk by ani neřekl, že sedm lidí může vyprodukovat tolik špinavých talířů, misek a hrnků.
„Jaký to bylo včera v Sedmě?" zeptám se Rafa, který zvedne hlavu od telefonu.
„Vlastně moc fajn. Milý barmanky, skvělá muzika, moderní interiér... užili jsme si to."
„Tak to jsem ráda," pousměju se nervózně. Vlastně moc nevím, jak teď s Rafem mluvit. Od chvíle, co nás nachytal s Dylem během líbačky jak vystřižený z romantickýho filmu, jsme toho spolu moc nenamluvili. Já vlastně ani nevím, co k němu teď vlastně cítím. A už vůbec nevím, co on cítí ke mně.
„A tvůj večer?"
„Taky fajn," odvětím krátce.
„Slyšel jsem, že ses vrátila docela pozdě," poznamená.
„Slyšel?"
Přikývne. „Probudilo mě otevření dveří."
„Aha, tak to mě mrzí. Nechtěla jsem tě vzbudit."
„Mně to neva, naspal jsem toho i tak až dost."
Dopiju zbytek čaje a hrnek přidám ke druhé várce špinavého nádobí.„Akorát mi psal Dylan," nadhodí, aby změnil téma. Nejspíš mu došlo, že mu nic víc ze včerejšího večera neprozradím.
„Jo? A jak se má?"
Od příjezdu sem jsem s ním nemluvila. Napsala jsem mu akorát krátkou zprávu, když jsme dorazili, a tím to skončilo. Vím, že bych jemu i sobě asi měla dát prostor, ale lhala bych, kdybych řekla, že mi nechybí. Chybí mi až strašidelně moc na to, že jsme tady teprve třetí den.
„Prej dobře. Tráví teď dost času v posilovně a s klukama na ledě."
„Tak to je fajn, že se tam moc nenudí."
Rafe přikývne a vstane ze židle. Obejde bar a opře se o linku, kde si s povzdechem založí ruce na prsou. „Asi bychom si měli promluvit, Mags."
Pohlédnu mu do očí a krátce mě opět zaplaví ten pocit jako když jsem ho viděla poprvé – přitažlivý kluk, co mi otevřel v ručníku a oslovoval mě sexy francouzskými osloveními. Mám pocit, jako by to bylo už před dvaceti lety, ne jen před pár týdny.
„A o čem chceš mluvit, Rafe?"
„O Dylovi... a o nás dvou."
„O nás dvou?"
Krátce se odmlčí a zastrčí si ruce do kapes od šedých kraťasů. „Co vlastně jsme, Maggie? Kámoši? Dva lidi, co spolu občas flirtujou? Nebo tě mám brát jen jako holku svýho bráchy?"
„Nejsem holka tvýho bráchy," opravím ho.
„Ale líbala jsi ho," připomene mi. „A včera jsi byla někde s nějakým místním týpkem."
Zarazím se. „Jak o tom víš?"
„Něco málo jsem zaslechl, když jsi mluvila s Lydií," přizná.„Strávila jsem s ním jen jeden večer, nedělej z toho žádný závěry."
„Já z toho nic nedělám, jen moc nechápu, jak to mám všechno brát. Před odjezdem tě načapám, jak se líbáš s Dylanem, v Amstru se plazíš po mně a tady zase po nějakým číšníkovi. Co vlastně chceš, Maggie?"
Zní to hrozně.
Zní to naprosto příšerně, když to takhle řekne nahlas.
Já jsem vážně hrozný člověk.
Pletu hlavu třem klukům, ale nejvíc se do toho zamotávám sama.
Co teda vlastně chci?