Neodcházej

18.

 „Tak co?" zeptá se mě Lydie jen co vejdu do dveří.
„Taky tě ráda vidím," zasměju se. Sundám si kabát, pověsím ho na háček a zuju si boty.
„Nazdárek," pozdraví mě Hunter rozvalený u televize.
„Kde je Mark?" zeptám se.
„Myslím, že snad šli někam s Bradem."
Lydie už začíná být netrpělivá. „Tak co ten Rafe? Pojede s náma nebo ne? Odlítáme už za pět dní, jestli nejede, musíme sehnat někoho jinýho."
Obejmu ji kolem ramen. „Měla by ses uklidnit, kamarádko. Stres není dobrý pro tělo."
„Viď, taky jí to říkám. Neustále kvůli něčemu vyšiluje a není vůbec schopná se uklidnit."
Lydie protočí očima. „Tak povíš nám to už nebo máme čekat až na letiště, jestli se tam objeví nebo ne?"
„Pojede s náma," odvětím jí konečně.
„Fakt?" rozzáří se. „No to je paráda!"
„Nejásáš nějak moc, holčičko?" zbystří Hunter.
Lydie se posadí k němu a pohladí ho po tváři, čímž si ho usmíří.
„Jásám jen z toho, že už se za pět dní budeme válet na pláži, popíjet koktejly a trávit dlouhý rána v posteli."
Při tom posledním ho políbí vášnivěji, než by se asi slušelo vzhledem k tomu, že nejsou sami.
„Ale no tak," postěžuju si, když s tím ani po minutě nepřestávají. Lydie se od něj odtáhne a omluvně se na mě usměje.
„Jo a mluvili jsme s Hunterem, že bychom tu večeři mohli udělat už v půl šestý, abychom nešli moc pozdě spát. Druhý den totiž odjíždíme dost brzo."
„No jasně, žádnej problém. Stejně vaří kluci," zazubím se.
U nás je tradicí, že den před odjezdem domů na Vánoce děláme štědrovečerní večeři. Složení se každý rok mění, jelikož Bree už tu nebydlí a letos se přidá i Brad s Norou a Lydií, takže nás bude nejvíc za celé tři roky, co tu bydlím. Jediné, co se nemění, je to, že večeři na rozdíl od zajetých stereotypů vaří kluci. Vždycky je ohromná sranda je sledovat, jak se snaží upéct krocana. Nebo když se pokouší udělat z brambor kaši a nakonec skončí půlka brambor všude možné po kuchyni. Je to, myslím, nejhezčí tradice za rok.
„No jo, to je vlastně fakt. Hunter říkal, že už se nemůže dočkat."
„To jsem teda neříkal," ohradí se.
„Ale prosím tě, my víme, že to miluješ," směju se společně s Lydií.
„Jsem zvědavá, jak to letos ukuchtíte," uculí se Lydie. Hunter si ji přitáhne k sobě a věnuje jí další zamilovaný polibek.
„Určitě mě potom budeš milovat ještě víc."
Lydie se celá rozzáří. „To už ani nejde."

Odpoledne zajedu pro dárky, které, jak obchody slibovaly, dorazily před Vánoci. Nakonec mi zaberou polovinu kufru. Cestou domů se stavím ještě pro kafe do Starbucks, kde ulovím ještě poslední dárek. Koupím mámě termohrnek s jejich logem, který vždycky, když jsem si ho přivezla domů, máma obdivovala. Je to jedna z věcí, po které touží, ale nikdy si ji sama nekoupí.
Doma všechny dárky zabalím a zatím umístím do skříně. Pod stromeček, který, i když zpočátku vypadal hrozně, se docela vydařil, je dám až zítra.
Před spaním si dám vanu. Vezmu si do ní knížku a strávím v teplé vodě další hodinu. Naprosto uvolněná si pak lehnu do postele k notebooku, pustím si film, u kterého nakonec usnu jako jako zabitá.

Strčím palec u nohy do teplé vody. Oceán je tak lákavý, že do něj nakonec skočím úplně celá. Plavu daleko. Mám skoro pocit, že ho musím přeplavat celý.
„Maggie!" zaslechnu jeho hlas. Vynořím se z vody a otočím se ke břehu, který je blíž, než jsem si myslela. Rychle doplavu zpátky. Rafe mi otevře náruč a já do ní po zlatavém písku doběhnu. Nohy mám špinavé, tělo úplně mokré, ale ani mě a ani jeho nezajímá, že mu zamokřím tričko.
„Jsi tak krásná," šeptne mi do ucha. Já se s úsměvem přitisknu k jeho rtům. Jsou jemné, přesně jak jsem si představovala. Jeho stisk je měkký a zároveň pevný. Kůže mi pod jeho rukama přímo hoří. Líbáme se vášnivě. Rafe mě drží za zadek, tlak mezi nohama sílí.
„Veselé Vánoce!" řekne najednou. Odtrhnu se od něj a když se mu chci podívat do očí, najednou tam není. Jeho tvář se rozplynula.

Otevřu oči a zjistím, že ten, kdo mi přál hezký Vánoce, nebyl Rafe, nýbrž Lydie.