Neodcházej

38.

O půl druhý ráno mě probudí zavrzání postele. Rozlepím ospalé oči a všimnu si, že Lydie utíká přes celý pokoj až ke dveřím, které s rukou u pusy otevře. Vyskočím na nohy a doběhnu za ní až do koupelny, kde ji najdu vkleče u záchoda. Rychle ji odtáhnu vlasy od obličeje a držím jí je během jejího zoufalého dávení.
Když celá včerejší večeře skončí v záchodě, posadí se s pláčem na studenou podlahu. „Promiň," hlesne tiše, aby nás nikdo neslyšel.
Pohladím ji po vlasech a přisednu si k ní na podlahu. „Nemáš se mi za co omlouvat, zlatíčko. Jsem tady, abych ti kdykoli podržela vlasy."
Uchechtne se. „Vypadá to, že to bude občas vážně potřeba. Možná víc než občas."
„Mně to nevadí, ráda ti se vším pomůžu," usměju se.
„Jsi moc hodná, Mags."
Doprovodím ji zpátky do pokoje, kde ji uložím. Dám jí k posteli kýbl, kdyby ho ještě během noci potřebovala, a sama zamířím do kuchyně, abych si natočila sklenici vody.
Posadím se s ní na barovou stoličku a pohlédnu na tvrdě spícího, pochrupujího Marcuse. Jsem ráda, že jsme ho nevzbudili.
„Spí jako dřevo," poznamená Rafe, který se náhle jen ve spacích kalhotách zjeví v kuchyni.
„Na rozdíl od tebe koukám."
„Slyšel jsem nějaký šrumec, tak jsem se chtěl podívat, jestli je všechno v pohodě."
Přikývne. „Jo, v pohodě. Lydii je jen trochu špatně."
„Už spí?"
„Jojo. Usnula prakticky hned, co jsem ji uložila," odvětím. „Jo a neříkej to Hunterovi, dobře? Nechci, aby si s tím zbytečně dělal starosti."
„Jo, neboj," slíbí mi s jemným náznakem úsměvu.
Pár vteřin mlčíme, než to ticho prolomím. „Asi bychom si měli promluvit."
Pohlédne na mě. „Není o čem, Maggie. Mluvil jsem s Dylem a pochopil jsem to. Aspoň to mám pro příště – nezabouchni se do holky, která už je prostě zadaná," zasměje se.
Úsměv na tváři mi zamrzne. „Cože? Ty ses do mě, no, zabouchnul?"
„Do tebe je těžký se nezamilovat, věř mi," mrkne na mě.
Nadechnu se, abych něco odvětila, ale on mě přeruší.
„Nemusíš se cítit nějak špatně nebo tak. Šel jsem do toho sám, tys mi nic neslibovala. Byla to prostě moje blbost. To já se zbláznil do holky svýho bráchy, to se prostě nedělá. Jak se říká, karma je zdarma."
„Ale já s tebou flirtovala," namítnu.
„No a?"
„Dala jsem ti naději."
Uchechtne se. „A já se jí chytil jako malej kluk. Jsem fakt naivní, co?"
„Nejsi, Rafe," zavrtím hlavou. „Vážně jsem si myslela, že bych se s tebou třeba mohla posunout dál. Přenést se přes Dylana."
„Ale to prostě nejde, viď?"
Jeho zoufalý výraz ve mně něco zlomí. Cítím se strašně, že jsem mu tak ublížila. Kdybych si bývala hned uvědomila, co cítím, nikdy k tomu nemuselo dojít.
„Je mi to líto, Rafe."
Mávne nad tím rukou. „Už jsem velkej kluk."
Zvedne se ze židle, dopije zbytek mojí vody a zamíří zpátky do Hunterova pokoje. U dveří se ale zastaví. „Navíc teď budeme týden v teple a v nádherným romantickým prostředí. Bůh ví, co se stane."
A s tím se zavře v pokoji.