Neodcházej

34.

 „Maggie!" zajásá Hunter, když mě spatří, jak vcházím do bytu. „Už jsem si říkal, kde jsi."
„Ahoj," pozdravím ho s úsměvem a nechám se obejmout. „Netušila jsem, že přijedete už takhle brzo."
Z koupelny zaslechnu zvuky dávení. „Lydii pořád nějak není dobře, tak jsme přijeli dřív, aby se z toho stihla ještě dneska vyležet."
„A nechceš ji radši vzít k doktorovi?"
„Rozhodně ne," zavrtí hlavou Lydie, která celá bílá vyleze z koupelny. „Nic mi není, prostě mám nějakou žaludeční chřipku, to přejde."
„Zítra nás čeká poměrně hodně dlouhý let, zvládneš to vůbec?"
Přikývne. „Je mi blbě jen v tuhle hodinu, pak už je to vždycky dobrý. Já to zvládnu."
„Já zajdu dát to prádlo do pračky," pronese Hunter, v čemž mu rázně zabráním.
„Co kdybych to radši udělala já? Při tvým posledním praní skončilo všechno růžový, takže bych to radši neriskovala," zasměju se a vezmu si od něj špinavé oblečení. „Lydie, půjdeš na chvíli se mnou?"
Lydie přikývne a zavře se se mnou v koupelně. Položím koš s prádlem na pračku a obrátím se k ní. „Tak co ti je, upřímně?"
Lydie zbledne snad ještě víc než předtím. „Co by? Žaludeční chřipka, viróza, nevím," zalže.
„Já nejsem Hunter, Lydie. Nejsem blbá a tyhle příznaky značí jen jedinou věc."
„Jaký příznaky?"
„Ranní nevolnost, ježíš. Nemluv se mnou jako s idiotem."
Lydie na mě chvíli jen zírá, jako by doufala, že od té debaty upustím, ale to se nestane. „Doufala jsem, že tě to nenapadne."
„Nejdřív mě to nenapadlo, ale když jsi řekla, že to míváš jen po ránu, trklo mě to. Je mi jasný, že se to snažíš držet pod pokličkou kvůli Hunterovi."
„Taky mě to zprvu nenapadlo, ale už mám dva týdny zpoždění."
Posadím se vedle ní na studenou podlahu. „Udělala sis test?"
Zavrtí hlavou. „Chtěla jsem, ale Hunter mi nedal ani na chvíli pokoj. Když jsem si chtěla dojít do lékárny, trval na tom, že půjde se mnou, aby to se mnou ještě někde neseklo. Měl přehnanou starost, takže to nešlo. A našim jsem to taky neřekla."
„Tak já ti pro něj skočím, dobře? Dám to prádlo do pračky a řeknu Hunterovi, že si musím ještě něco před cestou zařídit."
Lydie se pousměje. „Děkuju, Maggie."
Přikývnu a úsměv jí oplatím. Hodím prádlo do pračky a pračka zahlásí, že bude dopráno za dvě hodiny. Ani se nemusím převlékat, jen si vezmu peněženku, rozloučím se s Hunterem a zmizím do lékárny.

Když vejdu dovnitř, prodavačka se na mě od pokladny mile usměje. Když procházím regály s léky, jsem nervózní stejně, jako bych si ten test kupovala pro sebe. Vůbec si neumím představit, co teď Lydie prožívá. Je jí 22. V tom věku sice už lidi mívají děti, ale ona na to není připravená. Ještě má před sebou rok školy a chtěla cestovat a ještě si užívat... To ale nebude moct, pokud se z ní stane máma.
Ve třetím regálu najdu krabičky s těhotenskými testy. Je jich tu tolik, že vůbec nevím, který vybrat. Náhodně vytáhnu tři krabičky, abychom měly jistotu. Dojdu s tím k pokladně, kde mě polije studený pot. Je to strašný pocit.
Pokladní se na mě naštěstí nijak zvláštně nedívá, takže jí jen zaplatím, vezmu si účtenku a vypadnu pryč. Krabičky pečlivě zastrkám do kabelky, aby si jich Hunter hned nevšiml, účtenku vyhodím do koše a zamířím domů.

Hunter mě naštěstí při příchodu téměř nezaregistruje. Je ve svým pokoji, kde si pomalu balí na zítra. Lydie polehává u televize a celá se napřímí, když mě uvidí. Hlavou kývnu směrem ke koupelně a ona přikývne.
Posadí se na záchodové prkýnko a já se taktně otočím, abych ji nerušila.
„Hotovo," šeptne po chvilce. Otočím se zpátky k ní a pohlédnu, jak zírá na tři těhotenské testy.
„Mělo by to být za tři minuty vidět."
„Nejdelší tři minuty v životě."
Čas ubíhá šíleně pomalu. Lydie hypnotizuje ty tři malé bílé věci a i když bych ji chtěla nějak uklidnit, vím, že teď by ji neuklidnilo nic než negativní výsledky.
Rozbrečí se.
Vezmu si je od ní a všechny tvrdí to samé.
Rozbrečí se ještě víc.
Kleknu si před ni a pohladím ji po ruce. „To bude dobrý, Lydie."
„Tohle nebude dobrý."
Její vzlyky nabírají na intenzitě. Pevně ji obejmu, díky čemuž ucítím, jak splašeně jí bije srdce.
Od tohohle okamžiku se jí naprosto změní život.