Neodcházej

4.

O půl třetí ráno mě vzbudí cvaknutí dveří. Leknutím vyskočím na nohy a vyběhnu na chodbu. U dveří spatřím smějícího se Marcuse a Huntera, který ho podpírá. Lydie zamyká dveře.
„Pane bože, co se mu stalo?" zhrozím se.
„Lehce přebral," objasní mi Hunter.
„Hunter ho musel vzít na záda, nebyl schopnej ani chodit," dodá Lydie.
Hunter ho položí na pohovku a vejdou s Lydií společně do koupelny, aby si umyli ruce. Já se posadím k Markovi, který se mi přitulí k nohám. Konejšivě ho pohladím po vlasech.
„Já ji tak miluju, Mags," zamumlá.
„Koho? Lizzie?"
On zavrtí hlavou. „Nevím, proč jsem s ní začal chodit, když pořád miluju jí."
„Cože?"
Na to už mi ale neodpoví.
„Už usnul?" zeptá se Hunter.
„Zřejmě jo," přikývnu. „Neříkal vám na tý párty něco divnýho?"
„Jako co?"
Prohlédnu si jejich nechápavé výrazy a uklidním se. Naštěstí své tajemství nevědomky prozradil jen mně.
„Ale nic," mávnu rukou. „Budeš tak hodnej a sundáš ho ze mě? Dost zapáchá a já už musím jít spát. Zítra ráno mám brzo přednášku."
„Jasně," přikývne a pracně ho dotáhne až do jeho postele.
„Cos myslela tím, jestli nám neřekl něco divnýho?" vyzvídá ještě Lydie.
„Ale nic," zavrtím hlavou s úsměvem. Jestli jsem to správně pochopila, Marcus pořád miluje ji. Sice je to má nejlepší kámoška, ale nemůžu jí říct něco, co ani nevím, jestli není jen opilecké pominutí mysli.
„No dobře," svolí nakonec. „Já už jdu taky spát, tak dobrou."
„Dobrou," pousměju se a odkráčím k sobě do pokoje.

Ráno se vzbudím pět minut před zazvoněním budíku. Celý zbytek noci jsem dumala nad tím, co Mark řekl, a zabrala jsem až hodinu před budíkem. Stejně to ale nebyl moc kvalitní spánek.
Zvednu se z postele a rovnou zapadnu do koupelny, kde se téměř leknu svého odrazu. Jako by nestačilo, že moje vlasy vypadají jako sláma, obličej mi ještě zdobí obří kruhy pod očima.
Dám si rychlou sprchu, abych se trochu probrala, vlasy svážu do drdolu a už teď se psychicky připravuju na to, že si je budu muset večer umýt, což je jedna z mých nejmíň oblíbených činností.
Řasy prodloužím řasenkou a bledé rty zvýrazním červenou rtěnkou. Nejsem typ holky, co by nad líčením trávila hodiny, jelikož si upřímně myslím, že to nepotřebuju. Navíc mě máma vždycky učila, že si mám cenit své přirozené krásy, ne ze sebe dělat něco, co nejsem. Proto vůbec nepoužívám pudry, korektory a podobné věci, protože to vám na obličeji stejně vytvoří akorát divnou a ne příliš hezkou masku. Raději sáhnu po rtěnce, jejíž barvu ladím s oblečením nebo něčím podobným. Stejně jako dneska, jelikož mám v plánu si obléct červené pletené šaty. Ráda nosím šaty i v zimě, protože je mám prostě ráda. K nim si vždycky vezmu černé silonky, když je velká zima tak mám speciální vyteplené, a přes to jen kabát, boty na podpatku a je z toho jeden z mých nejoblíbenějších outfitů na zimu.

Z koupelny zamířím do kuchyně, kde si dám vařit vodu na čaj. Další věc, co mi k zimě – a vlastně k jakémukoli ročnímu období – patří, a to je čaj.
V obýváku najdu akorát Marka, který má na hlavě studený hadr a v ruce skleničku s Hunterovým vyhlášeným vyprošťovákem. Musím říct, že jsem měla čest ho ochutnat jen jednou a od té doby ve mně jen myšlenka na alkohol vyvolává zvracení.
„Nevypadáš zrovna svěže," prohodím pobaveně.
„Děkuju pěkně," procedí mezi zubama. „Mám pocit, že mi snad praskne hlava."
Zaleju si hrnek s čajem, ukrojím si kousek koláče, co jsem předevčírem pekla, a posadím se k němu. „No jo, Hunter říkal, žes to, ehm, lehce přehnal. Tos tak vehementně oslavoval nebo jsi měl jiný důvod?"
Na vteřinu se odmlčí, pak si sundá z čela hadr, ujistí se, že nás nikdo neposlouchá a pak na mě pohlédne. „Tys to slyšela, že?"
„A co myslíš?"
„To včera večer. Doufal jsem, že se mi to jenom zdálo."
„Bohužel nezdálo," pokrčím rameny.
Mark si s povzdechem vrátí hadr na čelo. „Nevím, co to do mě vjelo. Prostě jsem plácl úplnou kravinu."
„Upřímně? Nemyslím, že to byla kravina, Marku. Ne nadarmo se říká, že lidi v opilosti říkají pravdu."
V tom už přijde do obýváku Hunter, čímž se náš rozhovor odkládá.
„Teda, chlape, vypadáš strašně," směje se mu. Marcus po něm hodí polštář, ale Hunter ho hravě chytí. Mark napruženě vstane a sotva zamíří na chodbu a do svého pokoje, přijde mu do cesty Lydie. A já si všimnu jeho zoufalý výraz, který se těžce snaží skrýt.
„Dobrý ránko," pozdraví ho Lydie. On se jen pousměje a přejde dál.
„Ahoj," pozdraví mě a naleje si do svého oblíbeného hrníčku kafe. Hunter ji láskyplně obejme a políbí. Vypadají spolu tak šťastně. Vůbec se to nedá porovnat s tím, jaký byl Hunter dřív. Užíval si s každou druhou holkou, ale k žádné si nikdy nevybudoval city jako k Lydii. A i když tenkrát tvrdil, jak mu to vyhovuje, ten vím, že si to jen nalhával. Protože nic se nevyrovná tomu, když víte, že vás někdo miluje a že je tu pro vás vždycky, když to potřebujete. Přeju jim to. Ze srdce jim to přeju.
Ale nejde nezávidět.