Neodcházej

63.

Vejít po dvoudenní cestě přes půlku planety opět do vlastního bytu je k nezaplacení. Úlevou se mi rozbuší srdce. A i když už teď mi Bangkok chybí, tohle mi chybělo víc.
Svalím se na svou postel jakmile za sebou zavřu dveře. Vzhlédnu ke zdi nad pracovním stolem, kde mám nalepené všechny svoje oblíbené fotky, a rozzářím se. Všude dobře, doma nejlíp, je odteď moje nejoblíbenější fráze.
Po hodinovém rozhovoru s mou mámou, kterou jsem ujišťovala o tom, že jsme vážně dorazili v pořádku a že mě tam nikdo neznásilnil ani neokradl, a u kterého jsem úspěšně vybalila většinu svých věcí, zamířím do koupelny. Hodím do pračky všechno bílé špinavé prádlo a zbytek oblečení rozdělím do dvou malých komínků.
„Pojď, udělala jsem špagety!" zavolá na mě Lydie z kuchyně, kam okamžitě vedou moje hladové kroky. Naložím si plný talíř špaget, posypu je sýrem a s chutí se do nich dám zrovna ve chvíli, kdy se bytem rozezní zvonek. Srdce se mi rozbuší, protože přesně vím, kdo za nimi stojí.
Odložím talíř na stůl a nervózním krokem dojdu až ke dveřím. Otevřu je a srdce mi na chvíli vynechá. Dylan přede mnou stojí v šedé teplákové soupravě s logem naší univerzity, s rozcuchanými vlasy a nejistým úsměvem, který se rázem rozšíří, když mu nadšeně skočím do náruče. Cítit jeho ruce kolem pasu je přesně to, po čem se mi celý týden stýskalo.
Když mě po pár vteřinách položí na zem, pohlédne mi do očí. „Ahoj, Maggie."
„Ahoj, Dylane."
„Dylane," ozve se Hunterův hlas odněkud za mnou. Otočím se a spatřím Huntera, jak se na něj nervózně usmívá.
„Čau, Huntere," kývne na něj Dylan, nevědouc, že už jsem mu prozradila důvod našeho rozchodu.
„Myslíš, že bys mi ho na chvíli půjčila, Maggie?"
Přikývnu a poodstoupím, abych Dylana pustila dovnitř. Ten si sundá svoje značkové boty, uklidí je do botníku a společně se zavřou v jeho pokoji.
Já se zatím celá rudá vrátím do kuchyně ke svým špagetám.
„Takhle to má vypadat," prohlásím Lydie s úsměvem od ucha k uchu.
Vzhlédnu k ní. „Cože?"
„Takhle vypadá ta Maggie, kterou znám a mám ráda."
„Jako rajče?" zasměju se, ale Lydie zavrtí hlavou.
„Bylo hrozný pozorovat tě u toho, jak si přeskakovala od jednoho kluka k druhýmu, zatímco toho pravýho jsi měla rovnou pod nosem."
Uculím se – na nic jinýho se v tu chvíli nezmůžu.
„A kdy už konečně vyjdeš s pravdou ven, kamarádko?" zeptám se jí, když špagety spořádám. Kluci jsou pořád zavření v Hunterově pokoji – hádám, že si mají hodně co povídat. „Říkala jsi, že mu to řekneš až se vrátíme."
„Jsme doma tak pět minut, Maggie. Dej mi trochu času," požádá mě.
S úsměvem vstanu a doběhnu do svého pokoje, odkud se za pár vteřin vrátím s dárkovou taškou. „Něco pro tebe mám."
„Nevěděla jsem, že mám narozeniny," zasměje se.
„Nemusíš mít narozeniny, abych ti dala dárek," namítnu. Ona se pousměje a taštičku si ode mě převezme. Vyndá z ní středně velkou dřevěnou dózu, která trochu připomíná dózu na nějaký cukroví. Nechápavě ji otevře a v ten okamžik se jí zatají dech. Odloží víko na linku a rozzáří se, jakmile uvidí čistě bílé bodýčko s obrázkem medvídka Pú a nápisem táta pod ním. Vedle něj leží zabalený dudlík a asi šest krabiček s těhotenskými testy.
„Neměli přesně ten nápis, co jsi chtěla, ale myslela jsem, že by tohle mohlo stačit."
Lydie se rozbrečí a obejme mě tak pevně, že mám chvíli pocit, že mě snad udusí. „Děkuju," šeptne.
„Nemusíš mi děkovat, Lydie. Zasloužíš si to udělat podle svých představ."
„Co se tu děje?" ozve se náhle Hunterův veselý hlas. „Ty pláčeš?"
Lydie zavrtí hlavou a rychle dózu zavře a uklidí zpátky do tašky.„Jen jsem jí dala dárek, tak jí to dojalo."
Hunter vytřeští oči. „Dárek? Ale nemáš narozeniny, že ne?"
Lydie se zasměje a políbí ho. „Pojď se mnou," pobídne ho. „Necháme ty dva o samotě."
Když zmizí v pokoji, zůstaneme tu jen já s Dylanem.
„O čem jste mluvili?" zeptám se ho, abych přerušila trapné ticho, které mezi námi na chvíli zavládlo.
Dyl udělá dva kroky blíž ke mně. „Hunter mi řekl, že jsi mu prozradila, proč jsme se rozešli. Omluvil se mi, že na mě byl tak hnusnej."
„Myslela jsem si to," přikývnu. „Promiň, že jsem s tím tak otálela."
Dyl mi přiloží ukazováček ke rtům, aby mě umlčel. „Neomlouvej se, Mags."
„Ale..."
Už to ale nestihnu doříct, jelikož prst nahradí svými rty.