Neodcházej

26.

 „Fakt promiň, Jaku... nechápu, co jsem to vyváděla," omluvím se mu uprostřed cesty domů.
„V pohodě," řeknu už snad po stý. To, že není schopnej říct něco jinýho, už mě přivádí k šílenství. Chápu, že ho to vyvedlo z míry, ale myslím, že je jeho reakce trošku přehnaná. Trošku hodně.
„Hele a nepřeháníš to trochu? To žes ty za celý tři roky nic s žádnou holkou neměl neznamená, že já se musím chovat stejně."
Díky jeho výrazu, když to dořeknu, si uvědomím, že jsem to přepískla. „Promiň," omluvím se hned.
„Proč by ses měla omlouvat, Maggie? Jo, jsem asi divnej, že jsem se za ty roky nedokázal zamilovat do jiný holky, ale to neznamená, že ze sebe musím dělat děvku při každý příležitosti."
Jo, to zabolí. „Víš co? Jdi do prdele, Jaku," řeknu pohrdavě a rozeběhnu se domů. Naštěstí mi to moc času nezabere.
Vpadnu dovnitř a vůbec mě nenapadne, že bych mohla někoho vzbudit. Horko těžko se dobelhám do svého pokoje, kde se prostě jen svalím na postel a téměř okamžitě usnu.

Vzbudí mě vánoční písničky hrající celým domem, které mi vyvolají okamžitou bolest hlavy. Vzpomenu si na všechno, co jsem včera vyváděla, a udělá se mi ještě hůř. Taky si ale vzpomenu na to, co mi řekl Jake, a upřímně mě to rozesmutní. Netušila jsem, že v něm tohle je. Chápu, že ho ta pusa mohla rozhodit, ale nazvat mě děvkou už bylo trochu moc.
Vstanu z postele a zamířím do koupelny. Nikoho po cestě naštěstí nepotkám. Svléknu ze sebe včerejší šaty, vlezu do sprchy a pustím na sebe příjemně osvěžující vodu. Umyju si vlasy, odlíčím se a když vylezu ven, rovnou si vlasy vyfoukám. Stejně je ale schovám do vysokého drdolu. Nemám náladu si je nějak víc upravovat.
Převléknu se do tepláků a trička a sejdu dolů do kuchyně. Máma smaží palačinky, táta kouká na televizi a ségra si hraje s Rosie na zemi s panenkou.
„Dobré ráno," pozdraví mě mamka s úsměvem na tváři. To mě tak zarazí, že se nezmůžu na víc než jen na pozdrav.
„Jak sis to včera užila?" ptá se ségra.
„Jo, dobrý," odpovím neurčitě.
„Musela být prima vidět Jaka po tak dlouhé době," zkonstatuje táta.
A to už to prostě nevydržím. „Hele co se děje?"
„Co by se dělo?" nechápe mamka. „Jen vedeme příjemnou konverzaci."
„My nikdy nevedeme příjemný konverzace, mami," připomenu jí. „My se jen hádáme."
Mámin úsměv lehce opadne. „A to právě letos chceme s tatínkem změnit."
„To nechápu."
Máma odstaví pánev na studenou plotnu a utře si ruce do zástěry.„Pořád se s tebou nebo s Tate hádáme a už nás to nebaví. Obě jste dospělé a každá žijete takový život, jaký chcete. My s tátou vám do toho nemáme právo nijak zasahovat, pokud si o to neřeknete. Pokud jsi v Torontu šťastná, pak jsme šťastní i my."
„Nevím, nějak se mi nechce věřit tomu, že by to bylo tak prostý."
„Ale je," ujistí mě i táta. „Jste naše dcery, Maggie. Máme vás rádi a chceme se podle toho k vám chovat. Navíc jsou Vánoce, takže si je chceme užít v klidu a v pohodě a ne jako obvykle v hádkách."
Tělem mi projede jakási úleva, ale zároveň i podezření, že v tom musí být i něco jiného. Nevěřím tomu, že by rodiče za rok takhle obrátili. No ale uvidíme, třeba jo.

Dopoledne i odpoledne strávíme klidně. Povídáme si – stále se ale vyhýbáme tématům těhotenství a škola – a je to fajn. Skoro jako dřív, dá se říct. Táta si hraje s Rosie, my s Tate pomáháme mámě s večeří. V pozadí hrají vánoční písničky společně s křikem zápasu v televizi. Všechno je tak normální, že si jen na moment dovolím nepřemýšlet nad tím, kdy to skončí.
Večer si všichni sedneme ke stolu. Připijeme si a táta pronese proslov. Sníme večeři – prakticky v tichu. Na to mi ale nepřijde nic zvláštního, jelikož rodiče nás vždycky učili, že při jídle se nepovídá.
„Jak se vlastně má Dylan?" zeptá se táta, když spolkne poslední sousto. Celá se napnu, jelikož mi dojde, že teď to přijde – hádka.„Má se fajn," odvětím a vložím si do úst kus masa.
„Pořád hraje hokej?"
Přikývnu.
„A chce se tomu věnovat i v budoucnu?"
Přikývnu.
„A jaké máte plány o prázdninách? Pojedete někam?"
Odložím příbor. „My jsme se rozešli, mami."
Hledím jí přímo do očí. Všimnu si, že ji to vyvedlo z míry. Stejně jako tátu s Tate. Jen Rosie zůstává klidná a dál se přehrabuje ve své porci.
„Cože?" nechápe mamka. „Myslela jsem, že jste zamilovaní."
„Byli jsme."
„A co se stalo?" vyzvídá táta.
„Proč jsi to neřekla už dřív?" přidá se Tate.
Připadám si jak u výslechu třetího stupně. Měla jsem si to radši nechat pro sebe – tomuhle bych se vyhnula.
„Prostě jsme se rozešli, dobře? Nechci o tom mluvit," utnu je. Bohužel to ale nezabere.
„Dobře, Maggie, ale proč? Lidi se nerozcházejí bezdůvodně."
„Prostě jsme každej chtěli něco jinýho."
„A nemohla bys nám to laskavě trochu víc přiblížit?" naléhá máma dál. Ona je ten typ člověka, co prostě vyzvídá a vyzvídá do té doby, než mu všechno vyklopíte.
„Chtěl si mě vzít, jasný?!"