Neodcházej

15.

Seznam, co nám kluci sepsali, je delší než seznamy na Vánoce od všech dětí na světě.
„S takovouhle do toho Thajska asi nepojedeme," zasměje se Lydie, když vystoupíme u supermarketu.
Včera jsme doladili všechny detaily. Hunterova máma nám poslala všechny podklady a my strávili celý den plánováním, řešením financí a vším tím okolo. Byla to docela makačka, to vám řeknu, ale zároveň to bylo skvělý. Už se nemůžu dočkat, že za týden odletím s partou lidí, který mám nejradši na světě, na druhý konec světa. Budeme surfovat, plavat, výletovat, ochutnávat nová jídla, poznávat nové lidi a společně si užijeme ten nejparádnější Silvestr. Bude to prostě paráda.

V obchodě je narváno, ale to se dalo čekat, když jsou za pár dní Vánoce. S Lydií si seznam rozdělíme a každá vyrazíme na opačnou stranu obchodu, abychom tu strávily co nejmíň času.
Házím do vozíku zeleninu, ovoce, brambůrky a sladkosti, pečivo a mléko, ale když se pokusím dosáhnout na lupínky, po kterých se všichni můžeme utlouct, selžu. To je holt nevýhoda toho, když člověk neměří ani 170 cm.
„Maggie?" ozve se známý hlas. Bezradně se podívám doleva a spatřím Rafa s plným vozíkem. „Co tu vyvádíš?" směje se.
„Nedosáhnu tam," postěžuju si a ukážu na nejvyšší polici. Rafe postaví svůj vozík ke straně a lehce, bez stoupání na špičky, mi lupínky podá.
„Děkuju moc, jsi můj zachránce," poděkuju mu se širokým úsměvem.„Nemáš zač," ujistí mě. „Jsi tu sama?"
Zavrtím hlavou. „Lydie je někde na druhé straně obchodu. Děláme velký vánoční nákup. Co ty?"
„Já jsem tu sám. Dylan šel pro změnu cvičit."
„Nechodí teď nějak často?"
„Myslím, že to je pro něj určitej ventil. Řekl bych, že tam zapomíná na problémy."
Píchne mě u srdce. „Jak je na tom?"
„Myslíš po tom zpívání?"
Přikývnu.
„Myslím, že se mu ulevilo. Není zrovna moc výmluvnej, co se týče tebe, ale je vidět, že je na tom daleko líp, než když jsem přijel. Zlomila jsi mu srdce, ale už je to lepší."
„Řekl ti, proč jsme se rozešli?" zeptám se nervózně.
Rafe zavrtí hlavou. „Myslím, že to neřekl nikomu."
Částečně se mi uleví. Pořád je to dost citlivé téma a jsem ráda, že na mě Rafe nekouká jako na holku, co odmítla bráchovu žádost o ruku. Myslím, že i proto se mnou flirtuje. Kdyby věděl, co se stalo, asi by to nedělal.
„No, tak já už půjdu. Rád jsem tě zase viděl, Maggie," usměje se.
„Já tebe taky," odvětím a úsměv mu oplatím.
Než zabočí za roh, ještě se otočí. „Kdy jsi říkala, že odjíždíš za rodiči?"
„23., proč?"
„A máš čas 21.? Chtěl bych tě ještě vidět před odjezdem."
„Jo, to by myslím šlo. Kam chceš zajít?"
„To mi asi řekni ty, já to tu tolik neznám."
„Tak se sejdeme v deset ráno před mým domem a zajdeme do kavárny?"
Rafe s úsměvem přikývne a pak už zmizí.
Já rychle posbírám zbytek věcí ze své části seznamu a o půl hodiny později se potkám s Lydií u pokladen. Zaplatíme naprosto astronomickou částku s tím, že si další dva měsíce nemůžeme dovolit ani sušenku, a pak už vyrazíme domů.

Po cestě si pohrávám s telefonem. Hlavou se mi víří myšlenky na Rafa a na to, co jsem slíbila Hunterovi a Lydii – že si rozmyslím, že by s námi jel do Thajska. Vím, že si to musím rozmyslet rychle, protože 27. letíme. A vím taky, že bych o tom měla říct Dylanovi. Alespoň to mu, myslím, dlužím.
Vytáhnu si z kapsy telefon a napíšu mu.
Maggie: Nemohli bychom se někde sejít? Potřebuju s tebou o něčem mluvit.
Odpověď mi přijde téměř okamžitě.
Dylan: V parku?
Maggie: Budu tam za chvíli.
„Hodila bys mě, prosím, do parku?"
„Proč?" diví se Lydie.
„Mám tam sraz s Dylanem?"
Lydie se na mě podívá překvapeným pohledem. „S Dylanem?"
„Chci si s ním promluvit."
Moje strohá odpověď jí napoví, že to nechci rozebírat.
„Tak dobře," přikývne a o pět minut později mě vysadí v parku.