Neodcházej

17.

Usadíme se s Rafem do kavárny, kam chodíváme s Markem. Rafe má na sobě šedou mikinu s kapucí a černý džíny, vlasy roztomile rozcuchané. Na tváři má jemné strniště a jako obvykle široký úsměv.
U servírky si objednáme dvě kafe a já si k němu dám ještě kousek koláče s jablky, na kterých si teď v zimě nejvíc ujíždím.
„Tak, Rafe, proč jsi mě chtěl vidět?" zeptám se s úsměvem.
„Zítra už jedeme s Dylanem za našima a tak jsem ti chtěl popřát hezký Vánoce a taky ti dát dárek."
Vykulím oči. „Dárek? Ale já pro tebe nic nemám."
„To nevadí," ujistí mě. Vyndá z batohu malou krabičku zabalenou v balícím papíru.
„Tak děkuju," řeknu nervózně a krabičku si převezmu. Opatrně roztrhnu papír a najdu tam papírovou krabičku s logem dárkového obchodu. Otevřu ji a vyndám z ní malou sošku Eiffelovky. Oči se mi rozzáří.
„Chtěl jsem ti dát něco, co ti bude připomínat, abys nezapomínala na svoje sny."
„Já... já nevím, co na to mám říct. Děkuju moc, Rafe. Moc to pro mě znamená."
„To nic není," pousměje se.
Uložím Eiffelovku zpátky do krabičky a uklidím si ji do kabelky.
„Vlastně jsem s tebou taky chtěla o něčem mluvit," začnu.
Rafa to zjevně upoutá. Pobídne mě, abych začala.
„27. prosince letím s přáteli do Thajska a napadlo nás, teda kdyby ti to nevadilo, jestli bys nechtěl letět s náma."
„Do Thajska? Za pár dní?"
„Já vím ,je to narychlo, ale chtěla jsem o tom nejdřív mluvit s Dylanem a až pak se tě zeptat. Proto se to trochu prodloužilo."
„A co on na to?"
„Moc nadšenej nebyl," přiznám, „ale nakonec uznal, že bychom měli jít dál."
„Jít dál?"
„Rozešli jsme se už skoro před měsícem, už je čas přiznat si, že je prostě konec."
„A to jsi mu řekla?" diví se.
Přikývnu. „Musel to slyšet."
„A tvým kamarádům nevadí, že bych jel taky?"
Zavrtím hlavou. „Vlastně to byl jejich nápad. Moc ses jim líbil tenkrát na tom karaoke."
Zvedne zrak od kávy a pohlédne mi do očí. „A ty chceš, abych jel?"
Jeho tmavé oči mě fascinují. Má tak pronikavý pohled, ve kterém se naprosto ztrácím.
„Maggie?"
Zavrtím hlavou, abych se vzpamatovala. „Jo, promiň, zamyslela jsem se. Samozřejmě, že chci, abys jel."
Rty se mu zvlní do úsměvu. „A kolik by to stálo?"
Vyndám si z kabelky všechny papíry, které jsme podepisovali, a nechám mu je na prostudování. Cena ho velmi mile překvapí, protože je vážně směšná. Normálně bychom za to zaplatili pětkrát tolik.

Strávíme v kavárně další dvě hodiny domlouváním detailů. S každou další minutou se těším víc a víc a provinilost, kterou jsem cítila od toho, co jsem o tom řekla Dylanovi, se už úplně vypařila. Nebo takhle, pořád je mi líto, jak moc ho to vzalo, ale vím, že dělám správnou věc.
Rafe mě doprovodí až ke mně domů. „Tak hezký Vánoce, Maggie. A 26. se těším."
Jelikož odlétáme brzo ráno, budeme všichni spát u nás. Tudíž i Rafe.
„Já taky," usměju se. „Kdyby něco, tak mi napiš. Telefon mám pořád u sebe."
„Určitě napíšu," ujistí mě, ale spíš jako by se mi snažil naznačit, že mi napíše i kdyby se nic nedělo.
„Tak teda zatím ahoj."
„Ahoj," rozloučí se a sleduje mě až ke dveřím, ve kterých se otočím a ještě na něj mávnu. A když zavřu, na tváři se mi usídlí úsměv. A další dvě hodiny se ho nezbavím.