Neodcházej

27.

Před čtyřmi týdny

Cinknutí zvonku nad dveřmi upozorní Dyla na můj příchod. Pohlédnu jeho směrem a celá se napnu. Od té žádosti o ruku, což jsou dneska přesně tři dny, jsem ho neviděla. Pokoušel se mi několikrát dovolat, zásoboval mě milionem zpráv, dokonce i přišel k nám do bytu, ale Hunter ho na mou žádost nepustil dovnitř. Musela jsem si to všechno nejdřív přebrat v hlavě, abych věděla, co mu vlastně chci říct.
Objednám si u číšnice velký kafe a posadím se na židli před něj.„Díky, žes přišla, Maggie."
„To je jasný, Dyle. Musíme si o tom promluvit."
Dylan se nervózně napije z hrnku před ním a přikývne. „Chceš začít?"
Chci začít? Já vlastně nevím. Vlastně si pořád nejsem jistá, co mu chci říct. Nejsem si jistá tím, co chci, aby z týhle schůzky vzešlo. Nejsem si jistá vůbec ničím.
„Klidně začni ty," pobídnu ho.
„Já vůbec nevím, co mě to popadlo. Myslel jsem na to už pár dní zpátky a představoval jsem si, jaký by bylo si tě vzít. Já vím, je to šílený, nechodíme spolu ještě ani půl roku, ale v životě jsem si žádným vztahem nebyl tak jistej. Vždycky, když jsme spolu, vím, že tohle je ono, chápeš? Já tě miluju, Mags, a chci s tebou strávit celej život. Ale chápu, vážně naprosto chápu, že je to na tebe moc brzo."
„Je to šíleně brzo, Dyle. Jsme teprve na vysoký, já zažila jen pár vztahů a vlastně ještě ani nevím, co chci. Ale určitě to nejsou vdavky, promiň."
Dyl se rozesměje. „Já se vážně nechápu. Kdybych býval radši držel hubu, všechno by bylo v pohodě. Nerozcházela by ses se mnou."
„Já jsem ti vděčná za to, žes to řekl, Dyle," ujistím ho a chytnu ho za ruku. „Otevřelo mi to oči."
„Otevřelo ti to oči? To nechápu."
„Od střední jdu z jednoho vztahu do druhýho a to není zdravý, chápeš? Nejdřív to byl jeden kluk ze střední, pak Oliver a teď ty... vůbec nevím, kdo jsem bez kluka po boku."
„Takže se se mnou rozcházíš."
„Není to tak, že bych se s tebou rozcházela napořád, Dyle... jen teď potřebuju být chvilku sama. Zjistit, co vlastně od života chci. A pak, až se do toho bodu dostanu, se k sobě třeba zase vrátíme."
„Třeba," povzdychne si. Zoufalství z něj přímo srší.
„Miluju tě, Dyle. To se jen tak nezmění."
„Ale změní, copak to nechápeš? Nevěřím na nějaký blbý pauzy. Poznáš někoho jinýho, zamiluješ se do něj a na mě úplně zapomeneš."
„Nikdy bych na tebe nemohla zapomenout," zavrtím hlavou. „A neříkám, že si za pár týdnů nebo měsíců někoho nenajdu, ale to neznamená, že na konci neskončíme spolu. Možná to potřebujeme oba – trochu volnosti, abychom si uvědomili, co vlastně chceme. Abychom zjistili, kdo jsme jeden bez druhýho. A pak, dřív nebo později, se třeba sejdeme. A všechno bude jako dřív."
Zvedne ke mně zrak a pousměje se. „Vážně tomu věříš?"
„Vážně tomu věřím."
A úsměv mu oplatím.