Neodcházej

10.

Rafe mě chytne kolem pasu a pomůže mi do auta. Usadím se na sedadle spolujezdce, zavře za mnou dveře a on sám se posadí za volant. Zapne rádio, kde zrovna hraje skladba od Lany Del Rey.
„To je krásná písnička," zkonstatuju.
„Taky ji miluju. Lana zpívá jako bohyně."
Rafe nastartuje a vyjede na silnici.
„Jsi snad první kluk, kdo se mnou sdílí vkus na hudbu. Kluci dneska poslouchají akorát přiblblej rap a dokonalou hudbu už neocení.
„Já jsem ze starý školy, Maggie. Vždycky jsem miloval tyhle romantický a depresivní skladby."
Usměju se. Líbí se mi, že je v tomhle stejnej jako já.
„Ta Lydie vypadala sympaticky. Jste spolubydlící?"

Zavrtím hlavou. „Lydie chodí s mým spolubydlícím, ale tráví u něj tolik času, že mi to tak občas přijde."
„Ty máš spolubydlícího? Jako kluka?" diví se.
„No jo, tady je to běžný."
„V Paříži jsme měli koleje vždycky striktně rozdělené na holčičí a klučičí. Děsně se řešilo, když přistihli holku na klučičím pokoji po večerce."
„Tady je to jiný. Já bydlím se dvěma klukama. Oba jsou o rok starší než já, ale chodíme na stejnou školu, takže si rozumíme. Dřív jsem bydlela ještě s Bree, ale ta nedávno přestoupila na jinou školu, takže teď je to jen já a dva kluci. Občas je to složitý, ale většinou je s nima sranda."

Rafe zaparkuje před domem. „Tak to mě by asi rozptylovalo bydlet s tak pěknou holkou," mrkne na mě. Vyskočí z auta a pomůže mi z auta. Z kufru si vyndá tašku se snídaní a pak mě hbitě vezme kolem pasu a pomůže mi až nahoru. Myslím, že tu starost lehce přehání, ale nemůžu říct, že by mi to bylo nepříjemné. Vlastně se s ním cítím až podivně dobře.
„Měla by sis sundat ty kalhoty," doporučí mi, když se usadím na okraj vany.
„Cože?"
„Neboj se, nehodlám tě svádět," zasměje se. Rychle si v hlavě vybavím, co jsem si dneska brala za spodní prádlo, a zčásti se mi uleví, že nemám žádné sexy, ale zároveň si v obyčejných černých bavlněných kalhotkách přijdu nudně. Přesto si legíny stáhnu a Rafe taktně odvrátí zrak. Znovu se posadím na vanu a uleví se mi, že jsem si včera oholila nohy.
„Máš to fakt ošklivý," polituje mě. Pustí mi na to teplou vodu, aby omyl krev, a pak to vydezinfikuje. Vyjeknu bolestí a při tom mu pevně sevřu rameno.
„Promiň," omluvím se, ale on se dál věnuje ošetřování. Nohu opět omyje a pak mi ránu přilepí náplastí.
„Tak a je hotovo," usměje se spokojeně.
„Děkuju moc." Rychle se obléknu zpátky do legín, které s dírou na koleni vypadají hrozně. Štve mě, že jsem si zničila svoje nejlepší legíny.
„Můžeš mi poděkovat tím, že si se mnou dáš snídani. Koupil jsem až moc koblih. To kdybych snědl sám, asi bych praskl," zasměje se.
Rty se mi zvlní do úsměvu. „Ráda."
Rafe nám uvaří čaj a každému nám na talíř připraví jednu koblihu. Ještě jsem nejedla, takže už se mi zbíhají všechny sliny. Usadíme se na pohovku a já se s chutí zakousnu do koblihy.
„Vypadá to, že jsem koupil tvou oblíbenou sladkost."
„To teda. Já miluju koblihy."
Rafe se usměje. „Já taky. S kamarádem jsme vždycky v Paříži každé ráno chodili na čerstvé do jedné malé pekárničky kousek od Eiffelovky. Měli to tam sice hrozně drahý, ale ty jejich koblihy... delikatesa. Tyhle obyčejný se jim vůbec nevyrovnají."
„A zkoušel jsi jejich palačinky? Slyšela jsem, že jsou výborný," zeptám se zvědavě.
Přikývne. „Miluju jejich palačinky. Nejlepší jsou s čokoládou."
„Řekneš mi tu větu francouzsky?"
Ani na vteřinku nezaváhá. „J'adore leurs crêpes. Les meilleurs sont le chocolat."
„Fajn, oficiálně jsem se zamilovala do francouzštiny," zasměju se a Rafe se ke mně přidá.
„Naprosto tě chápu. Když jsem poprvé slyšel profesora mluvit francouzsky, málem jsem se rozplynul. Je to nejkrásnější jazyk na světě."
„A asi taky jeden z nejtěžších."
„To rozhodně," souhlasí Rafe.