Neodcházej

58.

„Jak jako že ubližuju sobě?"
„Znám tě už nějakou dobu, Mags, a poznám, když toho je na tebe hodně. Vždycky jsi od svých problémů utíkala a snažila se je něčím zalepit, ale to nemůžeš dělat donekonečna."
Rázně zavrtím hlavou. „Já je ničím nezalepuju."
„Ne?" uchechtne se. „Co jsi udělala, když jsme se rozešli? Hledala jsi útěchu u mýho bráchy. A jakmile jsi ji našla a já tě nechal jít, uvědomila sis, že to nechceš. Teď jsi ublížila Rafovi a lepíš to tím kytaristou. A poznám, že se v tobě mele ještě něco, něco většího, než je tohle všechno. Nemůžeš svoje problémy přelepit jako bolístku. Musíš tu náplast jednou provždy strhnout a zahodit."
Dylan vždycky miloval užívání metafor a musím uznat, že mu to docela pálí. V tom, co říká, něco je. Co když Rafe a Dominic byli vážně jenom náplast na moje problémy? Je pravda, že jsem u nich hledala hlavně únik z reality. Vždycky jsem si užívala, že s nimi zapomínám na problémy. Všechno by tím dávalo smysl.
„To by ale znamenalo, že jsem ještě horší člověk, než jsem si myslela před chvílí," hlesnu.
Dyl mě ale pohotově vyvede z omylu. „Jsi ten nejlepší člověk, co znám, Maggie. Jinak bych tě přece nepožádal o ruku, ne?" zasměje se. Bože, jak já miluju jeho smích. Není to obyčejný smích, v tom jeho je něco navíc. Něco, co beznadějně miluju. A neumím si představit, že bych to neslýchala po zbytek života.
„Ale já vás všechny tahala za nos. Všem jsem lhala... všem lžu."
„Tak řekni pravdu. Řekni pravdu sama sobě."
Ani jsem si nevšimla, že už se začínalo stmívat. Slunce už dávno zapadlo, ale až teď se po okolí začala rozléhat tma.
„Jenže tady nejde jen o Rafa nebo Dominica... mám i další tajemství."
„Já vím, poznal jsem to. Tajíš něco před Hunterem a Lydií," uhodne.
„Jak to víš?"
„Vždyť jsi to řekla," zasměje se. „Řekla jsi, že lžeš mně, Rafovi, Dominicovi a Hunterovi a Lydii."
Pravda. „Nechtěl by ses dát na Sherlocka Holmese?" uchechtnu se.
„Na to jsem až moc hezkej." V jeho hlasu opět cítím uvolnění.
„Já jim to nemůžu říct."
„Jsou to tvoji kamarádi, Maggie. Nejlepší kamarádi," připomene mi. „Ať jde o cokoli, musíš to říct."
Povzdechnu si. „Tobě se to snadno říká, ale já nemůžu. Prostě to nejde."
„Pak se z tohohle srabu, ve kterým se momentálně plácáš, nikdy nevyhrabeš. Myslím to dobře, Mags. Chci ti pomoct."
Vždycky mi chtěl jen pomoct. V našem vztahu nikdy nebyla žádná faleš nebo intriky. Vždycky jsme si rozuměli, byli k sobě upřímní a nelhali si. „Nechápu, proč jsem tě odmítla."
Zarazí se. „Cože?"
„Nechápu, proč jsem řekla ne," zopakuju.
„Nebylas připravená. A já myslím taky ne."
„Vážně?"
„Vážně," přitaká. „Nelituju, že jsem tě požádal, ale myslím, že jsem to vážně zbytečně uspěchal. Vyčítám si to," přizná.
„Vyčítám si, že jsem tě kvůli tomu ztratil."
Na tváři se mi vyloudí úsměv. „Myslím, že oba dobře víme, že jsi mě nikdy úplně neztratil."

O dvacet minut později, když už konečně domluvíme, se vrátím do domu. Narazím na Huntera s Lydií, kteří se tulí na pohovce, a píchne mě u srdce. Dyl mě pravdu, byla to jen nálepka. Když si totiž představím sebe na místě Lydie, na místě Huntera bych nechtěla nikoho jiného než Dylana.
„Mags?" ozve se Lydiin hlas. „Děje se něco?"
Už jí nemůžu lhát. Ne jí. A ne v tomhle.
„Já s tebou musím mluvit."
V tváři se jí mihne strach. „Stalo se něco?"
„Nic se nestalo," ujistím ji a vynutím ze sebe úsměv. Lydie se zvedne z Hunterova klína, krátce ho políbí na rty a následuje mě nahoru do mého pokoje.
„Maggie, vážně mě děsíš," pronese, když ji požádám, aby se posadila. Přesto mě ale poslechne a sedne si, zatímco já se opřu o dřevěnou poličku.
„Mluvila jsem s Dylanem a jako obvykle měl ve všem pravdu. Nemůže se mi ulevit, dokud ze sebe nedostanu všechna tajemství."
„Jaký tajemství? Maggie, já ti vůbec nerozumím."
Zhluboka se nadechnu a pokusím se nemyslet na to, že tímhle vlastně zrazuju svýho dalšího kamaráda – Marcuse. Jenže já už prostě nemůžu držet všechna tajemství a řešit svoje vlastní trable. Už nemůžu. Musí to ven.
„Marcus tě pořád miluje, Lydie."
Její obličej jako by zkameněl. Nepřítomně mi hledí do očí a já poznám, že čeká, kdy řeknu, že to byl jen vtip. Jenže to já neřeknu.
„Marcus tě miluje," zopakuju, tentokrát už s jistějším hlasem.
Lydie si odkašle. „Cože mě?"
„Pořád tě miluje."
Kdybych jí teď položila dlaň na hruď, vsadím se, že bych cítila silně bušící srdce. „Promiň, ale já to musela říct."
„Jak... jak dlouho už to víš?"
Pohlédnu jí do očí a píchne mě vina. „Pár týdnů."
Vytřeští oči. „Pár týdnů? Jakože těch týdnů, co mají sedm dní? Těch týdnů?"
Přikývnu.
„Kdo to ještě ví?" zeptá se, když vyskočí na nohy.
„Jen já. Musela jsem Markovi slíbit, že ti to neřeknu. Bál se, že když se to dozví Hunter, všechno se změní."
„A taky že jo! Jak by se to mohlo nezměnit?"
Udělám dva kroky, čímž se dostanu těsně před ni. Chytnu ji za ruce a pevně je stisknu. „Musíš se uklidnit."
„Uklidnit?" vyjede na mě. Vytrhne se mi ze sevření a začne netrpělivě pochodovat po pokoji. Já se posadím na postel a několik minut ji jen sleduju, jak chodí z jednoho konce místnosti na druhý. Mozek jí jede na plné obrátky.
„Jak mu mám tohle říct, Maggie? Vždyť ti dva spolu bydlí, do háje!"
„Právě proto jsem mu slíbila, že ti to neřeknu. Nechtěl přidělávat problémy."
Lydie mě propaluje naštvaným pohledem a kroutí hlavou. „Mělas mi to říct hned, jak ses to dozvěděla."
„A co by se změnilo?" osočím ji. „Ty bys to řekla Hunterovi, ten by ho zmlátil a vyhodil z bytu. A pak nejspíš i mě, kdyby zjistil, že jsem to věděla. A až zjistí, že vím i o tom malým, vykopne mě stoprocentně."
Pár dalších vteřin Lydie soptí. Tahá se za vlasy a něco si mumlá pod vousy, když se konečně posadí vedle mě a zhluboka se nadechne a vydechne.
„Já mu to nemůžu tajit, Maggie."
„To taky po tobě nechci. Chci, abys mu to řekla. A chci, abys mu řekla, že jsi těhotná. Já už nechci držet další vaše tajemství."
Lydie si povzdechne a pevně mě obejme. Do nosu mi vlétne vůně jejího parfému. Pamatuju si ten den, kdy si ho koupila a Hunter prudil, že tohle fakt čuchat nebude. A teď se té vůně nemůže nabažit.
Už od začátku jsem věděla, že skončí spolu. Bylo to nevyhnutelné. Stejně jako pravda. A ta se teď drala na povrch ze všech stran.
„Já mu to řeknu. Hned zítra. Ale předtím si musím promluvit s Markem."