Neodcházej

37.

Zrudnu.
Jako rajče.
Už už se natáhnu pro svého panáka, když mě přeruší Nora. „Nechtěla jsem to přiznat, ale teď už to nemůžu dál tajit."
Zvedne se z gauče a posadí se Lydii na klín. A pak ji bez ostychu políbí. Je to sice jen obyčejná pusa na pusu, ale i tak to všechny královsky pobaví.
„Teda kdyby Lydie nebyla moje ségra, snad by mě to i vzrušilo," zasměje se Brad a přitáhne si svou holku na klín. Jeho už políbí mnohem vášnivěji. Všichni už na Rafovu otázku zapomenou, ale já ne. A podle toho, jak se na mě dívá, ani on ne.

Po hře si dáme večeři. Každý si udělá něco sám, stejně jako si po sobě i uklidí nádobí do myčky, kterou pak na večer pustíme.
„Tak a teď musíme vyřešit, jak se tu složíme na noc," začne Hunter hned po jídle.
„Každej máme v pokoji velkou postel, na kterou se vlezeme dva, takže budeme spát po dvou a jeden bude spát na gauči," řekne Marcus.
„Nejlepší asi bude, když já budu spát s Maggie, Hunter s Markem, přičemž jeden z vás nechá svůj pokoj Bradovi s Norou a Rafe bude spát na gauči," navrhne Lydie.
Hunter se zamračí. „Takže já mám spát s tímhle," hodí hlavou k Marcusovi, „a celou noc poslouchat jeho skřípání zubama? To nepřežiju. Jo a mám si brát osobně, že nechceš spát v pokoji se mnou?"
Chápu, že by se tomu nejradši vyhnula. Předstírat, že se nic neděje, ve vícero lidech je těžký, ale v soukromí je to ještě horší. Už takhle se divím, že ty její ranní nevolnosti nikomu nepřišly podezřelý. Ale tak jsou to kluci no, ty jsou občas lehcí natvrdlí.
Lydie se k němu přivine a pošeptá mu něco do ucha. Hunter se na mě krátce podívá a přikývne. Předpokládám, že mu naznačila, že nechci spát v posteli s Rafem.
„Tak co kdyby Mark spal na gauči a já budu spát s Rafem," navrhne Hunter. „Teda pokud nechrápeš nebo neskřípeš zubama, protože to bych fakt nedal," zasměje se.
Rafe zavrtí hlavou. „Spím jako nemluvně," ujistí ho.
„Tak pak je rozhodnuto," usměje se Lydie spokojeně.

Než se uložíme ke spánku, upravím svou postel tak, abychom se tam vešly obě. Obyčejně si ji totiž moc neuklízím, takže se tam sotva vejdu sama.
„Jak ti je?" zeptám se Lydie, když si lehneme. Obě zíráme na bílý strop.
„Dobrý," odvětí, ale v jejím hlase postřehnu... smutek?
Obrátím se na bok. „To vyřešíme," povzbudím ji.
„Nevím jak," odvětí pochybovačně a stejně jako já si lehne na bok, abychom si viděly do očí.
„Chceš si to nechat?"
Lydii tahle otázka evidentně zaskočí. Odpoví na ni až za několik dlouhých vteřin. „Je mi už 22 let a mám stabilní vztah. Nejsem nějaká šestnáctka, co do toho vlítla s klukem z klubu."
„To já přece vím, Lydie, ale to neznamená, že na to musíš být připravená. Chtěli jste s Hunterem po škole cestovat, měli jste spoustu plánů."
To už se rozbrečí. „Nikdy jsme se o dětech nebavili. Já ani nevím, jestli je chce."
„Proto jsem říkala, že bys mu to měla říct."
Mou poznámku ignoruje. „Když jsem ho poznala, byl to jen obyčejnej namachrovanej hokejista, co si myslel, že je nejlepší na světě. Na každým prstu měl jinou holku, každej večer chodil na párty a oddával se chlastu a sexu. A já vím, že se mnou se změnil, ale nevím, jestli až tak moc. Jsem si jistá, že na dítě ještě vůbec není zralej. A já taky ne."
„Ale miluje tě, Lydie. Snesl by ti modrý z nebe, kdyby mohl."
„Ale já čekám jeho dítě, Mags. Dítě. To je závazek na celej život."
„To já přece vím, ale jak znám Huntera, neodejde od toho. Není ten typ, co by se na holku kvůli dítěti vykašlal. A už tuplem ne na tebe. Vždyť ty jsi jeho vesmír."
Usměje se. „Já ho miluju."
„No to já přece vím," zasměju se. „Proto říkám, že se vůbec nemusíš bát. Tohle zvládnete. Společně."
„Já mu to řeknu. Po tom Thajsku."
„Dobře."
A pak už obě usneme.