Neodcházej

11.

Po snídani mu pomůžu s nádobím. Povídáme si o Paříži a já úplně zapomenu na čas. V životě mi hodina a půl neuplynula takhle rychle. S Rafem se prostě povídá tak nějak samo.
„Už musím jít. Zdržela jsem se dýl, než jsem měla v plánu."
„Tak já tě odvezu domů," nabídne mi, ale já zavrtím hlavou.
„Zvládnu to pěšky," ujistím ho.
„No a co kdybych šel s tebou? Měl bych strach, kdybys šla sama."
A vlastně proč ne. Ráda s ním strávím o nějakou tu minutu víc.
„Tak dobře," pousměju se.
„Co máš vlastně v plánu přes Vánoce?" zeptá se mě, když vyjdeme z bytu.
„Pojedu domů za rodiči. Přijede i ségra s její malou dcerou, tak se těším. Už dlouho jsem nebyla doma. Co ty?"
„Taky tak. Vlastně jsem přijel hlavně kvůli našim. Druhý týden v lednu se zase vracím do Paříže."
„Já myslela, že už jsi školu dodělal."
„Vlastně jsem si tam našel byt. Nechci už žít v Torontu, Paříž je můj domov."
Část mě mu závidí. Žít v Paříži, to musí být sen. Druhá část mě by ale nikdy navždycky Toronto neopustila.
„To musí být paráda, jen si tak vyjet do Evropy a najít tam sám sebe," uculím se.
„Myslím, že není nic lepšího na sebeobjevování než právě cestování. V cizích zemích poznáš nový lidi, nový zvyky a tradice, jiný způsoby života. A člověk si díky tomu uvědomí, co je pro něj vlastně důležitý. Jak jsi řekla – najde sám sebe."
„Byl jsi v hodně zemích?"
Zavrtí hlavou. „Zatím jsem procestoval jen Spojené státy a z Evropy Itálii, Španělsko, Česko a samozřejmě Francii. Do Francie jsem se ale vždycky vracel nejraději. Je to tam prostě úplně jiný svět. Myslím, že by se ti tam líbilo."
„Proč myslíš?" zajímám se.
„Francouzi jsou hodně elegantní. Jsou takoví sečtělí. Cení krásu, když ji vidí. V tom jsem jim podobnej," mrkne na mě.
Flirtuje se mnou, to je očividné. Já vím, že by mi to mělo být nepříjemné, vzhledem k tomu, čí je bratr, ale není. Čím víc se snažím cítit se nekomfortně, tím míň mi to jde.
„Děkuju za doprovod, užila jsem si to," poděkuju mu s úsměvem, když dorazíme před mou bytovku.
„Bylo mi ctí, Mademoiselle." Úsměv mi opětuje a galantně mě políbí na hřbet ruky.
Opět celá zčervenám. „Tak zatím."
„Zatím," přikývne a sleduje mě, než za sebou zavřu dveře.

Vyjdu schody až do posledního patra a okamžitě se na mě vrhne Lydie. Přesně jak jsem čekala.
„Dvě hodiny," prohlásí.
„A?"
„Dvě hodiny jsi strávila s téměř cizím klukem."
„Pořád nechápu."
„Tobě se líbí!"
„Cože? Ani náhodou!" ohradím se. „Prostě mi jen pomohl, dali jsme si snídani a on mě doprovodil domů. Nic víc za tím nehledej."
„Ale prosím tě, akorát si to nalháváš. Znám tě už nějakej pátek a poznám, když se ti někdo líbí. Navíc ten kluk je jako bůh v lidským těle."
Rozhlédnu se kolem. „Kde je Hunter? Většinou je hned vedle, když mluvíš o jiným."
„Je na tréninku. Já se už taky chystám domů, jen jsem chtěla počkat, než přijdeš."
„Tak zase můžeš jít, protože já ti nic peprnýho neřeknu, jelikož se nic nestalo a ani nestane. Je to brácha Dylana, proboha."
„No a? To je snad nějaký postižení?"
Zaujmu bojovný postoj. „Takže ty by sis po Hunterovi začala s jeho bráchou?"
„Kdyby měl Hunter bráchu a byl stejně hezkej jako on, tak proč ne. Jako jo, asi by to bylo divný, ale nenechala bych si utéct lásku jen proto, že je to příbuznej mýho ex."
„A viděla bys to stejně, kdyby tě Hunter požádal o ruku?"
„Jo tak to by byla jiná, ale..."
Lydie se zarazí a mně dojde, co jsem to právě udělala.